„Co je s mým městem špatně?“ Zeptala se potichu muže beze stínu.
„Nic. Tvé město je tak plné, jako ty sama. Je tak dokonalé, jako tvůj život a tvůj život je tak dokonalý, jako tvá mise. Město je tvá představa. Nikdo ji nebude hodnotit. A stejné je to s tvou misí. Nikdo ji nebude hodnotit. Když selžete, tak si nikdo nevšimne. Když uspějete, tak taky ne.“
Dívka se vzbudila ve svém pokoji a viděla chlapce, jak si ještě jednou prochází instrukce pro dnešní úkol. Bylo ještě brzo. Přisedla si k němu a vyprávěla o městě, o muži beze stínu, o jejich rozhovoru. Nevěděli, co to znamená. Chlapec se vrátil k instrukcím na dnešek. Byly tak jednoduché a přitom tak cizí. Tak nesmyslné. Tak prázdné. Pak se oblékli a najedli.
Dnes ale nešli do učebny. Tak, jak jim včera řekl hlas, se vydali k řídicí místnosti. Ke dveřím, které tady vždycky byly, ale nikdy se neotevřely. Tentokrát ano. Vešli dovnitř a viděli místnost, kterou viděli už tolikrát v animacích. Byly tady stoly s obrazovkami a pod nimi byly stovky různých tlačítek, páček a joysticků, z nichž některé svítily, jako by snad chtěly býti stisknuty. A vepředu přímo naproti vchodu bylo obrovské okno. Mnohem větší, než jaké viděli dříve a za ním byla vidět velká část stanice, stroje, planeta a hvězdy a loď, kterou měli poslat k planetě jako základní kámen své kolonie. A oni cítili, že jejich velký okamžik právě nastal.
A náhle se ozval hlas: „Vítejte, milé děti. Přišli jste, abyste naplnili svou misi a odčinili selhání, kterého jsme se dopustili. Můžu Vám s čistým srdcem říct, že jsme na Vás hrdí. Právě nyní začíná nová epocha. Krásná epocha. Vaše epocha. Na tento okamžik jste se připravovali celé roky a právě nyní se to všechno vyplatí. Toto je Váš okamžik a ve Vašem okamžiku není prostor pro rušení. A právě proto Vám přeji mnoho úspěchů a loučím se s Vámi. Až splníte svůj úkol, tak se sejdeme v učebně. Jsem na Vás hrdý a jménem všech lidí Vám děkuji.“
A hlas se zase odmlčel, obrazovky před nimi se rozsvítily a na jedné se objevily instrukce. Děti se usadily a přesně podle instrukcí se daly do své práce. Postupovaly krok za krokem a za oknem za nimi viděly, jak se jejich příkazy plní a všechno se připravuje na start. Stroje loď pomalu posouvaly na místo, odkud měla vyletět, ale chlapec a dívka necítili to, co čekali. Cítili se prázdní a pak dívka promluvila:
Nápad – ★★★★☆
Tvůj příběh přináší velmi silnou a hlubokou existenciální myšlenku o svobodné vůli a předurčení. Motiv dětí, které jsou vychovávány stroji k naplnění cílů dávno mrtvé civilizace, je sice v žánru sci-fi poměrně známý, ale postava Muže beze stínu mu dodává skvělý filozofický přesah. Zápletka postupně graduje k nevyhnutelnému a mrazivému konci, což ukazuje, že máš jasnou vizi a umíš pracovat s nosným tématem.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti na výbornou zachytit sterilní, osamělou a lehce znepokojivou náladu vesmírné stanice, která ostře kontrastuje s nekonečnou prázdnotou bílé místnosti. Emoce postav jsou zpočátku potlačené, což skvěle odpovídá jejich umělé výchově, a jejich postupné probouzení k vlastnímu vědomí působí velmi uvěřitelně. Závěrečná scéna zániku stanice je popsaná s mrazivým klidem, který čtenáře naprosto vtáhne do děje.
Provedení – ★★★☆☆
Text je čtivý a má dobré tempo, nicméně by mu prospělo proškrtání opakujících se pasáží, zejména u proslovů Hlasu, které děj zbytečně zpomalují. Dialogy občas působí trochu strojeně, ale k uměle vychovaným dětem se to vlastně docela hodí. Dej si pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. ‘tvůrci jsou mrtví’, ‘byli jste stvořeni’) a interpunkci v přímé řeči, ale nenech se tím odradit, tvůj styl psaní má velký potenciál.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi povedenou a myšlenkově bohatou sci-fi povídku, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Ačkoliv text vyžaduje ještě trochu redakční péče a uhlazení gramatiky, tvůj talent pro budování atmosféry a filozofický přesah je nezpochybnitelný. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a dokážeš vyprávět příběhy, které mají hloubku a smysl.