Dívka se ocitla v nekonečně velké bílé místnosti. Byla naprosto prázdná. Dívala se okolo ve snaze najít toho beze stínu, ale neviděla nic. Jen naprostou prázdnotu. Dívala se do dálky, dívala se nahoru, dívala se všude, ale on nikde nebyl a všude bylo jenom prázdno a pak se najednou ozval hlas.
„Zítra to už přijde.“ Dívka se otočila a vedle ní stál on. Muž beze stínu. Stál tam, jakoby tady byl pořád.
„Já vím. Můžu se tě na něco zeptat?“
„Proč jinak bys tu byla?“
„Hlas říkal, že založíme kolonii a že bude vypadat jako město. Už jsi viděl nějaká města?“
„Není nic, co bych neviděl.“
„Mohl bys mi vyprávět?“
„Nejsem tady od toho, abych vyprávěl. Musíš si ho představit.“
„Ale já bych ho chtěla vidět.“
„Podívej se kolem sebe. Co vidíš?“
„Nic. Nic tady není.“
„Nic je nejmocnější síla ve vesmíru.“
„Jak to myslíš?“
„Protože nic má největší potenciál. Pokud tu nic není, tak to můžeš vyplnit, čímkoliv chceš.“
„Myslíš jako… Že tady můžu postavit i město?“
„Proč ne?“
„Ale z čeho, když tady nic není?“
„Z vlastní představivosti. Představíš si domy a budou tady domy.“
Dívka se zamyslela a z bílé podlahy vystoupily velké bílé kvádry. Byly všude okolo. Mnohem větší než ona. „Funguje to, ale takhle asi domy nevypadají.“
„Copak je to důležité? Není nikdo, kdo by měl hodnotit tvou představu města. Je to tvoje představa.“
A dívka se zamyslela znova a mezi kvádry začali chodit tisíce chlapců a tisíce dívek. Všichni navlas stejní. Chodili odnikud nikam a povídali si o misích a snech a strojích a hvězdách a muži beze stínu. A pak se zamyslela znovu a nad nimi se objevil černý prostor plný hvězd. Létaly tam stroje a pilně pracovaly a vzadu byla velká planeta a všechno se otáčelo tak jak byla zvyklá z okna stanice. Podlaha se změnila na kovovou, stejnou, jakou měli na stanici a na stěnách některých kvádrů se objevila animace z učebny a víc už se nic neobjevilo.
Dívka se chtěla podívat do jednoho z kvádrů, ale nenašla způsob, jak se dostat dovnitř. Nebyl tam žádný vchod a okna nešla otevřít. Dovnitř skrze okna téměř nebylo nic vidět. I přesto měla pocit, že to tam vypadá jako ve stanici. Byla zklamaná. Měla pocit, že její představa města není úplná. Že něco jí tak moc chybí. Byla přesvědčená, že je v ní tolik věcí, které by měly být jinak. Nevěděla ale co by to mělo být.
Nápad – ★★★★☆
Tvůj příběh přináší velmi silnou a hlubokou existenciální myšlenku o svobodné vůli a předurčení. Motiv dětí, které jsou vychovávány stroji k naplnění cílů dávno mrtvé civilizace, je sice v žánru sci-fi poměrně známý, ale postava Muže beze stínu mu dodává skvělý filozofický přesah. Zápletka postupně graduje k nevyhnutelnému a mrazivému konci, což ukazuje, že máš jasnou vizi a umíš pracovat s nosným tématem.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti na výbornou zachytit sterilní, osamělou a lehce znepokojivou náladu vesmírné stanice, která ostře kontrastuje s nekonečnou prázdnotou bílé místnosti. Emoce postav jsou zpočátku potlačené, což skvěle odpovídá jejich umělé výchově, a jejich postupné probouzení k vlastnímu vědomí působí velmi uvěřitelně. Závěrečná scéna zániku stanice je popsaná s mrazivým klidem, který čtenáře naprosto vtáhne do děje.
Provedení – ★★★☆☆
Text je čtivý a má dobré tempo, nicméně by mu prospělo proškrtání opakujících se pasáží, zejména u proslovů Hlasu, které děj zbytečně zpomalují. Dialogy občas působí trochu strojeně, ale k uměle vychovaným dětem se to vlastně docela hodí. Dej si pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. ‘tvůrci jsou mrtví’, ‘byli jste stvořeni’) a interpunkci v přímé řeči, ale nenech se tím odradit, tvůj styl psaní má velký potenciál.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi povedenou a myšlenkově bohatou sci-fi povídku, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Ačkoliv text vyžaduje ještě trochu redakční péče a uhlazení gramatiky, tvůj talent pro budování atmosféry a filozofický přesah je nezpochybnitelný. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a dokážeš vyprávět příběhy, které mají hloubku a smysl.