“Nakonec jsem se proto uchýlil k nepravdivému, avšak o to pevnějšímu přesvědčení, že za vinou onoho nezdaru stála má osoba s vady na její charakterové kráse. Jistě, ještě pár objektivních příčin, ale toto byl ten hlavní důvod mé tehdejší tragédie. A když se tak dívám zpět a porovnám si, co jsem četl, jaký jsem byl a co jsem si myslel, nemohl jsem dojít k jinému závěru. A jiný závěr by mě byl tenkrát ani neuspokojil. Marně mi ta hrstka vybraných dobrých přátel nad žejdlíky piva domlouvala o nesmyslnosti tech zmatených úvah a zvrhlém sebemrskačství. Nezmohli se mnou nic. To až teď je všechno tak zřejmé. No a takto vybaven pouštěl jsem se poté do dalších romantických výpadů, ať už končily jakkoli bídně podařenou láskou, či vůbec žádnou. Průběžně jsem doplňoval teoretické znalosti, jak jsem jen odedávna uměl, a tu a tam uvolňoval přetlak neúspěchu pramizernými rádoby uměleckými výlevy. Tak běžel můj život až do nedávných časů, kdy jsem konečně nalezl, po čem, jak se nyní domnívám, jsem se celé ty roky pídil. Ale tím už bych vás nerad obtěžoval. Jak vidím, dění za oknem vábí vaši pozornost daleko účinněji, než mé sebestředné tlachání. Odpusťte.”
—
“Nemáš pravdu!” vyštěkla úsečně holčička, “já ji mám. Já jsem starší!”
Na nedaleké sedačce začalo být opět živo, zatímco vlak loudavě vjížděl do tunelu, v jehož útrobách souprava pravidelně brzdila. Matku vytrhlo náhle setmění za okny z poutavé četby, avšak hádkou rostoucí mezi oběma dětmi se zatím ještě nehodlala zabývat. Její razance zřejmě dosud nepřekročila práh její mateřstvím cvičené trpělivosti.
“Je to tak! Viděl jsem to v jednom filmu,” prohlásil s vážným důrazem chlapec, “tam ukazovali budoucnost za dvě stě let a lidé létali na Měsíc na dovolenou a cesta tam jim zabrala jen několik vteřin. Vidíš?! To je budoucnost! Tak vypadá!”
“Není to pravda. Budoucnost je všechno, co je v čase před námi. Třeba za chvilku nebo zítra. To je ono! A ty to ještě nechápeš, protože jsi moc malej,” pronesla vítězně moudrá holčička, která byla přece jen o něco starší než malý, hádkou rozpálená bratr. Její věk a zkušenost byly v tom srovnání znát. Věděla, o čem mluví. A v jejich sporu se samozřejmě nakonec obrátili na rozsudek soudce, který se do poslední chvilky pokoušel zapojení do závažné kauzy vyhnout. Jak v té věci rozhodl, však už ty dva cestující muže příliš nezajímalo. Jistě ne natolik, aby matce věnovali pozornost. Výjev přehodil výhybku toku jejich myšlenek a hovoru, zatímco ona dala nejspíše za pravdu mladšímu ze svých dětí. A její o pochopení žadonící výraz nespokojenou dceru zřejmě ještě neuspokojil.
“A nebudete tomu věřit, příteli, i já jsem nakonec dospěl. Džbán přetekl, do sytosti jsem se vydováděl, zastavil a ohlédl zpět. A co jsem spatřil, dovedlo ve mně vyvolat tolik studu, že jsem málem nebyl s to jej unést. Ale nemyslete si, žádné výčitky pro mé hulvátské chování, pro tolik srdcí, jež jsem tak lehce zlámal, kdepak. Promarněného času jsem zalitoval. Jak pádil kolem mě, zmocnil se mě neodbytný dojem, že jen tak bezcílně přešlapuji na místě a pravdy, kterým jsem věřil, které jsem si pro sebe poznal a kterými jsem do té chvilky žil, až tak pravdivé nejsou. Jak jen jsem jim mohl tak bezhlavě propadnout? Avšak nijak hluboce jsem se nad tím nepochopitelným omylem nezamýšlel. Jak jsem řekl, na to nezbýval čas, a já přece odpovědi sám v sobě nikdy nehledal.”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka filozofického rozhovoru dvou neznámých mužů ve vlaku, kteří na pozadí dětské hry reflektují své životní cesty a hledání pravdy, je velmi hluboká a nosná. Kontrast mezi živelností dětí a ustrnulým bilancováním dospělých funguje jako skvělý motiv. Ačkoliv text postrádá klasickou dějovou zápletku a stojí spíše na úvahách, autorovi se daří udržet nosnou myšlenku o relativitě lidské pravdy až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Cesta vlakem dodává příběhu příjemně melancholickou a intimní náladu, která čtenáře nenásilně vtáhne do nitra obou postav. Z textu dýchá nostalgie a tíha životních zkušeností, což skvěle koresponduje s probíranými tématy. Emoce jsou sice často spíše popisovány než prožívány, ale i tak se ti podařilo vytvořit velmi specifickou, až starosvětsky rozjímavou auru, která má své nezaměnitelné kouzlo.
Provedení – ★★★☆☆
Zvolil jsi velmi květnatý, až archaický styl vyprávění, který sice podtrhuje filozofický tón, ale bohužel výrazně zpomaluje tempo a snižuje čtivost. Monology postav jsou místy příliš dlouhé, šroubované a působí poněkud nepřirozeně, protože lidé takto v běžné řeči obvykle nekomunikují. Objevuje se zde několik drobných gramatických a interpunkčních neobratností, ale pokud v budoucnu zkusíš text více provzdušnit a nechat postavy mluvit o něco civilněji, tvé psaní to obrovsky posune kupředu.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi ambiciózní a myšlenkově bohatý text, který dokazuje, že o psaní a lidské psychologii umíš přemýšlet do hloubky. Ačkoliv je forma místy až příliš hutná a vyžaduje od čtenáře velkou trpělivost, literární talent a cit pro jazyk se ti rozhodně upřít nedají. Neboj se příště více důvěřovat ději a zkus složité úvahy rozbít do přirozenějších dialogů a akce. Jsi na skvělé cestě, jen tak dál a nepřestávej psát!