“Ale co. Není kdy na zevrubné analýzy. Chyť se honem něčeho, ať netrčíš dlouho na jednom místě! A tak jsem tady, pane. Zde v tomto vlaku. Zase na cestě. Zase na kolejích, i když se po nich tu a tam mírně loudám. Ale můj směr je jasný. Už vím, jak se na to musí. Nelze se vyznat v tom nepřeberném zmatku tváří, národů a kultur. Nelze jenom nahodilé jednotlivosti v neúnosném množství vytrhnout z přirozeného prostředí a nazývat je pak ryzí a úplnou pravdou. Je nezbytné vybrat tu správnou a pozorně se pak zahledět do pestrosti každého z jejích záhybů a hloubek. Vím, bude to trvat. Snad celý můj život. Jsem s tím smířen. Zvolil jsem za cíl mého směřování jednu ze zemí, jež jsem před lety navštívil a která se mi zaryla pod kůži tak pevně, že stopy té rány, tu jizvu plnou zvídavých otázek, nesvedly vyhladit ani má pozdější odvážná dobrodružství za tou jedinou pravdou. Tam se skrývá. V životě mezi nimi a s nimi. Obyvateli kraje, který jsem si zvolil. Ano, to je ta správná cesta. Skutečnost nelze zahlédnout širokým rozhledem. Je třeba ponořit se co nejhlouběji, v každém patře zvídavě pozorovat a sestupovat pak až na dno poznání, kde leží čistá pravda. Ano, jen o té jedné zemi, jen o té jediné kultuře a o jednom jediném z tolika kmenů, ale i tak to stojí za to.”
“Jen si nechte ošklebky! Ta cesta má svá úskalí. Vím o nich. Ale žádnou jsem dosud tak nedočkavě nevyhlížel, jako právě tuto. Možná právě i pro tu její nedokonalost, kterou jsem si poprvé v životě vědom, nedokážu potlačit své vzrušení. Vyrážím vpřed. Nebyl bych to přece já, kdybych se jako zlatokop nepokusil nalézt vzácnou žílu v bezcenné skále přímo na místě. Jinak bych to ani nesvedl. Takový prostě jsem. Nemůžeš poznat chuť ovoce, dokud jej nevezmeš do úst. Jen tak dojdu ryzího poznání. Taková je moje metoda. Jinou neznám. Jinou žít neumím. A věřte mi, je správná. Je správná, pane! Musí být. Alespoň pro tentokrát, nemyslíte?” a s rozjařeným úsměvem předal slovo na protějším sedadle tiše každou hlásku s pochybami vstřebávajícímu muži.
“Máte to pěkně vymyšlené, pane. To se musí uznat. No co bych vám ještě pověděl? Snad už závěrem jen tolik, protože náš vlak, jak vidíte, se již chystá brzdit do stanice, že ani já jsem se příliš nezměnil. Přestože jsem taktéž obměňoval repertoár svých malých životních pravd a pravdiček, když jsem se v marném plahočení za podobou konečného poznání potácel od jedné k druhé, metoda mé zvídavosti zůstala od malička nezměněna, neboť člověka z gruntu zkrátka nepředěláš. Jedno opravdové přesvědčení střídalo přesvědčení ještě pravější. A tak jsem se kupříkladu jednoho pošmourného dne rozhodl, že i já si, jak jste výstižně uvedl, rozšířím obzory. Jen klid, nic velkého. Já se tehdy vydal směrem prohloubení svého vzdělání. Poctivě a s vervou, věrný své metodě, jsem napřel všechny síly ke splnění cíle, jehož dosažení mělo mi odhalit alespoň částečné tajemství pravdy. Jak naivní a marná však byla má vize! Místo moudrosti v jednom jediném titěrném oboru, okusil jsem jen jeho slabou slupku a dál jsem poplašeně jak divoké zvíře civěl do hlubiny nevědomosti. Jaký jsem byl tehdy dětina! Ještě že už jsou ty časy za mnou. Ale nemyslete si! Současně jsem se stále soustředil na dosažení úspěchu v oblasti, v níž jsem dosud příliš štěstí nepotkal. Nebudu vás napínat. Po několika dalších nešťastných láskách, které mě svou matnou září zbavovaly zraku a já jim byl štěstím zmámený schopen obětovat vše, jsem se z jejich zhoubného účinku opět léčil svými chabými uměleckými pokusy, když se to stalo.”
Hlasité předčítání