“Potkal jsem tu pravou. Jen se neculte, byla to skutečně ona. Ona se tehdy stala mou pravdou poznanou. Jen jejím prostřednictvím jsem ji zahlédl. A pak stalo se něco, čeho bych se nenadál. Přestože jsem se dnem i nocí cvičil v očekávání všemožného, byl jsem nakonec prostotou toho spásného zjevení, v něž jsem doufal, značně vyveden z míry. Pochopil jsem, kam je třeba do budoucna napřít své životní síly a osobitý elán. Rodina. To bylo to pravé. Rodina mi bude tím drobným vyhraněným projektem prodchnutým filosofií podstaty života, kterému mohu věnovat svou sílu, nadšení, smysl pro detail, prostě celou svou existenci, jež právě naplněním jeho cílů nabyde svého významu. A tak jsem se pustil do práce s vervou nadšence, který v slepé oddanosti nové životní vizi, nesvede prohlédnout její zrádné limity a skryté zádrhele. Ale co na tom. Skutečně, ničeho nelituji. Jak bych také mohl? Dílo se dařilo a výsledky byly vidět. A kde jinde jejich odraz hledat, než ve spokojených tvářích a šťastných očích mé rodiny? Děti, dům, zahrada. Vždyť vy ani nevíte, o čem to vlastně mluvím, nemám pravdu?”
Cestující, který se právě vydával vstříc osudové cestě, se zakabonil. Ale jakmile si uvědomil, že jeho nad maličkosti povznesená grimasa mohla by v dané situaci působit urážlivě, stočil ústa do vcelku neutrálního úsměvu. Asi jako když hovoříte s šílencem, kterého se zase tak moc nebojíte.
“Jaký to všechno nakonec dávalo smysl. Tolik let jsem toužil po skutečné lásce, a když jsem ji nakonec nalezl, otevřely se mi dveře do nového světa naplněného jedinou životní pravdou, kterou už nehodlám zradit. Jak jsem byl tehdy bláhový. Hledal jsem lásku, ale ta nebyla tím pravým cílem. Nepředstavovala pravou odpověď a konečnou metu. Až když jsem ji objevil a uzřel tu ryzí podstatu uvnitř, mohl jsem vstoupit do skutečného života naplněného všeobjímajícím smyslem. Poté, co jsem tolik obětoval tématu lásky, poté, co jsem ho zevrubně probádal a utvořil si realitou prověřený názor, byl jsem jistě připraven jej nahlédnout v jeho prapůvodním tvaru. Když to se stalo, bylo mi dovoleno pokročit dále. Do mého současného života. Rodina. To je teď mé téma. To je teď má pravda. A říkám vám, pane, ještě dlouho bude. Snad provždy. Nedovedu si představit, že bych ještě uvěřil jiné pravdě. Nic jiného, nic většího není. Nic většího nemá smysl. Jen ta jediná drobnost. Rodina. A ta svou pravdou má větší smysl, než poznání celého světa, jak jste o tom před okamžikem hovořil.”
“A tak jezdím vlakem. Každý den, tam a zpátky. No ano, do práce. Ale darmo mluvit, nic zajímavého, ale i to je součást onoho projektu. Jde jen o živobytí. Nic jiného. Rutina. Každý den to samé. Přesně to potřebuji. Ráno tam, odpoledne domů a už jsem zase ve svém ráji. Je to tak. A nic to už nezmění. Jsem spokojen. Takže šťasten. V té maličkosti jsem nalezl svou pravdu. Jen čtyři lidé, domeček a malá zahrádka, ale jakou to má sílu, člověče! Nikým jiným se nezabývat. Co mi je po nich všech? Vždyť to je jen kulisa, stafáž, kompars. Čím menší je pole, tím důkladněji se mu může hospodář věnovat. To je zase moje metoda! To je můj postup. Jistě, sem tam něco přečíst, ale to už jen ze zvyku. Jsem si bezmezně jist, že již nikdy nepřečtu nikdy nic tak zásadního, aby tím byla podoba filosofie, kterou jsem nyní prodchnut, třeba jen nepatrně ovlivněna. Prostřednictvím té drobné nenápadné společenské jednotky jsem poznal skutečnost. A teď ji žiju. Tak dlouho, jak jen budu schopen. A pak v ní jednoho dne umřu,” vyřkl dramaticky, když jen nepatrně scházelo, aby se nad svým údělem rozplakal.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka filozofického rozhovoru dvou neznámých mužů ve vlaku, kteří na pozadí dětské hry reflektují své životní cesty a hledání pravdy, je velmi hluboká a nosná. Kontrast mezi živelností dětí a ustrnulým bilancováním dospělých funguje jako skvělý motiv. Ačkoliv text postrádá klasickou dějovou zápletku a stojí spíše na úvahách, autorovi se daří udržet nosnou myšlenku o relativitě lidské pravdy až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Cesta vlakem dodává příběhu příjemně melancholickou a intimní náladu, která čtenáře nenásilně vtáhne do nitra obou postav. Z textu dýchá nostalgie a tíha životních zkušeností, což skvěle koresponduje s probíranými tématy. Emoce jsou sice často spíše popisovány než prožívány, ale i tak se ti podařilo vytvořit velmi specifickou, až starosvětsky rozjímavou auru, která má své nezaměnitelné kouzlo.
Provedení – ★★★☆☆
Zvolil jsi velmi květnatý, až archaický styl vyprávění, který sice podtrhuje filozofický tón, ale bohužel výrazně zpomaluje tempo a snižuje čtivost. Monology postav jsou místy příliš dlouhé, šroubované a působí poněkud nepřirozeně, protože lidé takto v běžné řeči obvykle nekomunikují. Objevuje se zde několik drobných gramatických a interpunkčních neobratností, ale pokud v budoucnu zkusíš text více provzdušnit a nechat postavy mluvit o něco civilněji, tvé psaní to obrovsky posune kupředu.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi ambiciózní a myšlenkově bohatý text, který dokazuje, že o psaní a lidské psychologii umíš přemýšlet do hloubky. Ačkoliv je forma místy až příliš hutná a vyžaduje od čtenáře velkou trpělivost, literární talent a cit pro jazyk se ti rozhodně upřít nedají. Neboj se příště více důvěřovat ději a zkus složité úvahy rozbít do přirozenějších dialogů a akce. Jsi na skvělé cestě, jen tak dál a nepřestávej psát!