—
Vlak mezitím opustil tunel a velmi zvolna se sunul vstříc nádraží. Cestující se protahují a začínají se sbírat. Tlačí se do uličky, každý chce být u dveří jako první. Držíc se za ruce se bratr a sestra mlčky protáhli kolem obou do poslední chvilky rozprávějících mužů. Matka za nimi je pohání k větší rychlosti. Děti již zapomněly na svůj spor, stejně jako na usmíření. Už je zase jiné teď. Už žijí něco jiného. A co prožily, jako by se nikdy nestalo.
Ten, který se vypravuje na dalekou cestu, obléká kabát a z úložného prostoru vytahuje naditou cestovní kabelu. Ten, který jako každý den míří za prací, ještě po očku přehlédne sedačku za sebou, jestli nic nezapomněl a už se jeden za druhým tísní v uličce. Vlak se v posledních metrech loudá až k nesnesení. Jako by oběma cosi naznačoval. Jako by jim snad chtěl poskytnout ještě několik společných chvil. Jako by ještě mělo zaznít něco, co dosud nebylo řečeno. Nemáte také ten pocit?
“Tak ať se vám v tom světě daří,” začal se muž spěchající do zaměstnání nenápadně loučit.
“Děkuji pěkně. Ale jak jsem říkal, svět už jsem poznal, nestál v tom fofru za moc. Teď mě čeká jen ten jediný vyvolený kraj, ten jeden kousíček světa, a to by bylo, pane, aby mi nevydala všechna tajemství,” odhodlaně a s okázalým důrazem pronesl ten, který se vydával na cestu, ve snaze být slyšet co nejdál. Jeho slova však v tu chvíli mohla zaujmout jen málokoho.
“Ano ano, jak jsem říkal, ať jen se vám tam dobře vede a dosáhnete toho, po čem tak toužíte. Ať už je to cokoliv,” pokusil se křečovitě o zdvořilý úsměv ten první a nesouvisle navázal, “nezdá se vám, že se ten vagon vleče líněji než jindy? Nerad bych zmeškal příchod do kanceláře.”
“Jen se nebojte. On se svět nezboří, když tak vše vysvětlíte, nebo se prostě nějak vymluvíte, no ne? Tak hlavně, aby se vyvedla ta zahrádka, jak jste o ní mluvil.” Snad byste tušili v tu chvíli v hlase cestovatele nepatrnou známku ironie, ale říkám vám, šlo by o čirou křivdu. Z jeho tak úst podobná slova prostě zněla. Nemohl za to.
“Víte, já myslím, že se povede nám oběma. Jak to vaše, tak i to mé. Víme, jak na to. Každý sice máme svou metodu, vlastní postup, ale na tom nesejde. Do finále se může každý dostat různými cestami a všelijakým způsobem, nemám pravdu?” otočil se v otázce na společníka v diskusi vyhlížejícího z okna stále se loudajícího vagonu příčinu nesnesitelně se protahující cesty. Ten ale s odpovědí neváhal, přestože se na neklidně přešlapujícího tazatele ani nepodíval.
“Je to tak. Žijeme teď každý svůj plán, jak se dobrat toho důležitého, toho nejdůležitějšího, po čem jsme odedávna pátrali. Konečně jsme si jisti, jakou cestou se vydat. Teď už, milý pane, musíme jen vytrvat a nepolevit. Jiné řešení teď nevidím. Kdoví, třeba se náš směr změní, třeba my oba změníme, vyloučit to nemůže ani jeden z nás, ale co na tom…”
Hlasité předčítání