“A tak bylo třeba jednat. Rychle jednat! Co já vlastně vím o světě? Nepohlížel jsem na něj tak říkajíc z jedné jeho stránky? Snad když se v něm o něco směleji rozhlédnu, poznám jeho tajemství a poučím se, jak lépe se životem nakládat. Ne již tak lehkomyslně. A časem tolik neplýtvat. A kdo ví, možná že pak jednou i vlastní děti povedu ve výchově lépe a alespoň troškou usnadním cestu jejich životem. Říkají tomu rozšíření vlastních obzorů. Nikdy jsem se nepokoušel najít nějaký vhodnější pojem pro to, co jsem v následujících letech dělal, ale bylo to ono. A právě to se nyní stalo mým životním krédem. A běda tomu, kdo se odvážil svou existenci tvarovat jinak!”
“Vyplul jsem tedy z malého rybníčka na oceán světa poznat vše, to jen je poznat možné. Co nejvíc a co nejrychleji. Už ani vteřina nezůstane nevyužita. A řeknu vám, byly to náročné roky. Pro naplnění mého cíle jsem dělal, co jsem jen mohl, a výsledky se téměř samy od sebe jen hrnuly. Má paměť stěží svedla pojmout všechny informace a podněty, které mi svět nabízel. Projel jsem jím křížem krážem a jak jen rychle to šlo. Byl jsem tam i onde, viděl jsem kdeco, ochutnal kdovíco a mluvil, no snad se všemi. Jiný způsob poznání než co nejširší mi nikdy nebyl vlastní. A jak mě ty velké rozměry uchvátily, měl jsem pak skutečně co dělat, abych se aspoň na okamžik zastavil a mírně po tom nekonečném shonu nadechnul. Tak takhle to opravdu na naší planetě chodí? Takoví tu žijí lidé? A tak se chovají? Ano, poznal jsem skutečnost. Poznal jsem čistou pravdu. Prozřel jsem. Ale nebuďte bláhový, nelitoval jsem předchozího mělkého života, na takové myšlenky nebylo kdy. A i kdyby bylo, žádnou lítost bych nepřipustil. Teď jsem žil pravdu. Měl jsem ji a nehodlal jsem ji pustit kvůli marnému nikam nevedoucímu převalování jedné výčitky ze strany na stranu. K čemu to? Konečně jsem spatřil skutečnou pravdu. A v ní jsem hodlal žít a v jejím objetí jsem toužil zemřít,” vyslovil s vážnosti, která jej zřejmě až zarazila. Pak se odmlčel, zahleděl do tmy za oknem vagonu vlečeného tunelem a jeho rty zkřivil ironický úsměv. Ale jen na okamžik.
“A pak jsem se vrátil domů. Divíte se? Ale kdepak. Jen na chvilku. Porozmýšlet se tam, kde mi bylo nejlépe, a kde jsem to konec konců nejlépe znal, že ano. Svět mi dal hodně, nebo jsem si od něj mnoho vzal, co já vím? Ale jak šel čas, nakonec mi všechny ty barvy, tvary, chutě, vůně, no prostě všechno to, co jsem na svých cestách vstřebal, začalo splývat v beztvarou hroudu, která den za dnem kypěla a hrozila mě zavalit nesnesitelnou tíhou svého neuspořádaného útržkovitého poznání. Ba ne, takhle to dál nešlo. Nedokázal jsem z té propletené škály informací vybrat jakoukoli, která by učinila mou cestu životem snadnější. Jedna jediná nešla z toho klubka rozplést, jako by přišla o svůj konec i začátek. Nebo je ani neměla, protože jsem ji o ně já sám připravil, když jsem ji ze svého rodiště hrubě a dychtivě vyrval? A i kdyby se to podařilo a já tomu vláknu věnoval jen trochu nezbytné pozornosti, poznal bych, že uvnitř něho samotného chybí drobné ale neopomenutelné nitky, které jej činily celistvou a smysluplnou? Co mi tedy nakonec všechno to plahočení z jednoho koutu glóbu na druhý přineslo? Kde že byla ta pravda, o které jsem věřil, že ji mám a že ji držím? Jakému to bludu jsem propadl? A jakou vinu na tom všem zmařeném čase nesu já? K mému zděšení, snad prvnímu, co mě kdy dohnalo, se mi podlomila kolena, když jsem si uvědomil, že mých snažně nabytých zkušeností spíše ubývá. Mělo tomu být přece naopak?”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka filozofického rozhovoru dvou neznámých mužů ve vlaku, kteří na pozadí dětské hry reflektují své životní cesty a hledání pravdy, je velmi hluboká a nosná. Kontrast mezi živelností dětí a ustrnulým bilancováním dospělých funguje jako skvělý motiv. Ačkoliv text postrádá klasickou dějovou zápletku a stojí spíše na úvahách, autorovi se daří udržet nosnou myšlenku o relativitě lidské pravdy až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Cesta vlakem dodává příběhu příjemně melancholickou a intimní náladu, která čtenáře nenásilně vtáhne do nitra obou postav. Z textu dýchá nostalgie a tíha životních zkušeností, což skvěle koresponduje s probíranými tématy. Emoce jsou sice často spíše popisovány než prožívány, ale i tak se ti podařilo vytvořit velmi specifickou, až starosvětsky rozjímavou auru, která má své nezaměnitelné kouzlo.
Provedení – ★★★☆☆
Zvolil jsi velmi květnatý, až archaický styl vyprávění, který sice podtrhuje filozofický tón, ale bohužel výrazně zpomaluje tempo a snižuje čtivost. Monology postav jsou místy příliš dlouhé, šroubované a působí poněkud nepřirozeně, protože lidé takto v běžné řeči obvykle nekomunikují. Objevuje se zde několik drobných gramatických a interpunkčních neobratností, ale pokud v budoucnu zkusíš text více provzdušnit a nechat postavy mluvit o něco civilněji, tvé psaní to obrovsky posune kupředu.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi ambiciózní a myšlenkově bohatý text, který dokazuje, že o psaní a lidské psychologii umíš přemýšlet do hloubky. Ačkoliv je forma místy až příliš hutná a vyžaduje od čtenáře velkou trpělivost, literární talent a cit pro jazyk se ti rozhodně upřít nedají. Neboj se příště více důvěřovat ději a zkus složité úvahy rozbít do přirozenějších dialogů a akce. Jsi na skvělé cestě, jen tak dál a nepřestávej psát!