„Někde, kde hostí nemají svévolně přístup,“ stojí teď vysoký muž přímo u mě. Vrhnu ještě poslední pohled na Gunnara, abych ho našla ve velmi přátelském obětí s ním.
Vojákovi asi mezitím dojde trpělivost a drapne mě za paži a začne mě táhnout pryč. Má štěstí, že si velmi rychle uvědomím, co se děje a že na sebe nechci upoutat další pozornost, a tak ho nechám. Možná je to taky trochu tím, že jsem celá paf z důvěrného až přátelského gesta mezi dvěma muži o kterých jsem byla přesvědčena, že spolu nemají nic společného.
Jakmile mě pod schodištěm stráž pustí, věnuji jeho zádům nehezký pohled a možná, ale opravdu možná sprostí gesto. Potom se obrátím na patě a zanedlouho rázuji prostorem, který mi pravděpodobně taky nebyl povolen k využití, sem a tam. S malou pomocí v podobě pokynů od jedné hodné duše se dostanu zpět do svého pokoje a v přecházení pokračuji tam.
Politika je plná intrik, takže oba mohli svou náklonnost předstírat. Ano, mohla jsem být svědkem malého divadla před ostatními… Nebo se znají dlouho a věci se nemají tak, jak se mi Gunnar snažil namluvit. Anebo se ho zeptáš, když ho příště uvidíš. A on všechno zapře, nebo bude říkat pravdu… Hlavou mi víří stovky nápadů. Jeden horší než druhý.
Vtom se ozve hlasité zaklepání a vytrhne mě z úvah.
„Dále,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě bez toho aniž bych se zastavila nad tím, že to určitě není Forail, který vždy rovnou vejde.
Nakonec nevím, co jsem čekala, ale naštěstí je mi jen donesen tác s jídlem. Napůl zklamaně se do něho pustím, když vtom se dveře otevřou podruhé. Teď už jsem si jistá, že se jedná o mého bratra a tak prudce vstanu, když uvidím akobarského prince.
„Čekej před dveřmi, bude to jen chvíli,“ ani se nepodívá na osobu, která mi přinesla oběd. Což byla mimochodem kostnatá žena s výraznou modrou zástěrou.
„Mám asi tak dvě vteřiny. Přišel jsem ti říct, že do stájí za Enifem tě vezmu hned, jak budu mít čas.“
„A za Einar,“ vyřknu s rozhodným tónem nebo přinejmenším s pokusem o něj.
„Pokud to-. Pokud tu je.“ Rychle opraví, cokoli chtěl říct a rychle pokračuje předstírajíc, že se nic nestalo: „V každém případě tě musím vzít já, jelikož otec je přesvědčen, že jsi hrozba a já teď vlastně pospíchám na další jednání s ním, takže musím letět,“ poškrábe se na zátylku.
„Nevím, jestli jsem poctěna nebo uražena,“ zvednu nad jeho prapodivným chováním obočí, ale to už za sebou zaklapnul dveře. Chvíli mi trvá než se vzpamatuji a vyběhnu za ním, ale už vidím jen jak jeho červená košile zapluje za roh.
„Klidně můžete jít zpátky, jestli chcete,“ obrátím se na starší ženu, která dle pokynů čeká na chodbě. „Anebo vám ten tác můžu přinést.“
Neodpoví, a tak se vrátím a s chutí pustím do zelí, které mám ještě s knedlíkem na talíři. Při tom přemítám, jak je možné, že jde všechno do kytek. Pak předám tác a rozhodnu se dumání věnovat v pohybu, a tak strávím hodnou chvíli protahováním svého ztuhlého a v posledních dnech nedostatečně procvičeného těla. Poté se plynule pustím do další aktivity, která nemá do boje daleko. Začnu dřepy a po nich se vrhnu na kliky a další všelijaké cviky.
Hlasité předčítání
