Bude to jen chvíle ticha. Neboj. Uklidňuji sama sebe zatímco se snažím vytěsnit princovu přítomnost za sebou. Rozhodnu se popojít, ale cítím, že teď se ho jen tak nezbavím. A odkašlání si, které se ozve mi dá jen za pravdu.
„Viděl jsem tě dnes s Forailem,“ zastoupí mi Gunnar cestu po chvíli mého ignorování jeho pokusů o konverzaci.
„A“ podívám se na něj podezřívavě. „Líbilo?“
„No, bylo to velmi… působivé,“ pokrčí rameny a pak pomalu dodá. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Chceš říct riskantní a nebezpečné,“ ušklíbnu se a protočím očima.
„Tvoje slova,“ oplatí mi úšklebek. „Navíc se to nemusí vylučovat, ne?“ Vzápětí zvážní. „Ale ocenil bych, kdyby ses příště podobným kouskům vyhnula.“
„Vlastně mi to mělo být jasné, když jsi vyrůstala kolem gryfů, že budeš ve vzduchu jako doma.“ Zavrtí potom hlavou, ale letmý úsměv ho neopouští. „Jen jsem nečekal, že se málem zřítíš z kdoví kolika metrů.“
Chci mu odpovědět, že kolem stovky metrů, ale najednou se nakloní ke mně a já ztratím pojem o tom, co jsem chtěla říct. „Nedělej mi takové starost, ano? Rád bych všechny dostal zítra domů.“ Přejede mi palcem po tváři a mě se rozbuší srdce.
Potom se ale v mé mysli vytvoří na vteřinu jasno a já se proberu ze svého transu. „A co ta holubice? Neměla náhodou dorazit dnes odpoledne na hrad?“
„S tou si nelam hlavu. Když přijedu já, tak už to otci všechno nějak vysvětlím.“ Odtáhne se Gunnar. Čímž dojemná chvíle odezní a já se opět pustím do hledání dříví. On mě po chvíli zdráhavě následuje.
„Jeden z nich mě určitě zabije,“ uslyším ho si mumlat pod vousy, ale rozhodnu se tomu nevěnovat pozornost. Nebo spíš jediné na co jsem schopná myslet je jeho ruka na mém obličeji.
Hlasité předčítání
