Dám si tu neskutečnou námahu a najdu přesně ty dveře, za kterými se Gunnar skrývá. Hlasitě na ně zabuším, a potom čekám. Mám ještě posední chvíli změnit svá rozhodnutí, ale když se dveře otevřou a já spatřím jeho samolibý úšklebek, jsem si jistá, že nic se měnit nebude.
„Co tě přivádí do mých skromných komnat?“ Vyzve mě Gunnar se zdviženým obočím.
„Ty, přece,“ utrousím suše. Naprosto neohromena jeho zjevně dobrým naladěním.
„Chceš se proletět? To naprosto chápu. Jsem naprosto neodolatelný.“ Blýskne po mně úsměvem.
Chci se mu rovnou vysmát, ale vtom si vzpomenu, že jsem mu chtěla původně vynadat. Což je přesně to, co udělám!
„Létání stranou.“ Zabodnu mu prst do hrudi. „Zapomeň, že bys ještě přišel na můj výcvik!“ křiknu na něj, když couvne. „A je mi jedno, jestli budeš na zemi nebo jen prolétat!“
„Proč?“ zakřičí zpátky a udělá krok zase dopředu. „Vadilo to snad někomu?“
„Mně! Mně to rozhodně vadilo! A ne zrovna málo!“ zavrtím nad ním hlavou. „A ty mladé to rozptýlilo tak, že se potom vůbec nesoustředili!“ vyčtu mu.
„Spíš bych řekl, že jsem jim dodal chuť víc bojovat! Ale neboj se, příště na tebe nebudu volat, takže nemusíš být rozmrzelá, že jsi s námi neletěla!“ úplně vidím, jak mu cukají koutky, přestože to říká s vážností v hlase.
Rezolutně to zamítnu: „Žádné příště nebude, protože nepřijdeš!“
„Teda nepřiletíš,“ opravím se vzápětí.
„Prostě ani jedno.“
„A jak to hodláš zařídit?“ ušklíbne se.
„To nech laskavě na mě!“ odseknu podrážděně, protože vůbec nevím. Však já něco vymyslím, Gunnare! Jen se neboj!
„A nejsem rozmrzelá, že jste letěli beze mě,“ zabouchnu dveře a odeberu se chodbou pryč! Uvidíme se zítra na turnaji! Mám nutkání za ním provokativně zavolat.
Spíš neuvidíme! Usměju se pro sebe. Plán, který se začíná formovat v mé hlavě je naprosto princům-vzdorný.
Hlasité předčítání
