֍ 9. Co vlastně dělá diplomat? ֍
„Jak to, že je vás tak zatraceně málo?“ zírám ráno na rekruty seřazené na pískovišti. Většinou řada sahá přes celý plac, ale dnes je to sotva do půlky.
„Nemocní,“ odváží se někdo po dvou sekundách naprostého ticha pípnout.
„Dobře, tak na vás alespoň líp uvidím.“ Pokrčím rameny a v hlavě překopu dnešní plán. „Udělejte jednu dvojici a pojďte doprostřed,“ ukážu před sebe.
„Hned!“ štěknu po nich, když se nic neděje.
„Nemáme na to celý den!“
„Vy dva si teď dáte cvičný souboj.“ Oznámím sebevědomým chlapíkům, kteří se nakonec uvolili stoupnout si na místo. „My ostatní se na vás budeme učit.“
Obrátím se ke všem ostatním: „Pozorně je sledujte, a jakmile je zastavím, tak mi budete hlásit, které chyby tihle dva dělají a potom samozřejmě přijdeme na to, jak je napravit. Nějaké otázky?“
Když se nikdo neptá, tak těm dvojici pokynu, ať začnou.
Mohutnější z nich to buď čeká, nebo mě úplně ignoruje, protože se ihned vrhne na svého soupeře a sekne po něm. Ten překvapeně ustoupí, a tak se bez problémů vyhne čepeli. Agresivnější z nich pokračuje v útočení, a tak se ten druhý jen vyhýbá. Většinou je to na poslední chvíli, ale vždy mu to nějakým zázrakem vyjde. Nebo taky protože ten druhý se absolutně nedívá před sebe a jen slepě útočí.
Už se je chystám zastavit, ale konečně se jeden v nich vzpamatuje a nastaví meč útočníkovi. Ten se zarazí a neví jak se zablokovaným mečem pokračovat. Mezitím se do teď jen uhýbavému vyžleti podaří mu zasadit docela ucházející ránu.
„Čeho jsme to právě byli svědky?“ hodím po zbývajících mladých nadějích tohoto království ne moc zákeřnou otázku. Ani se nestihnu mentálně připravit a jeden z nich odpoví: „Souboj.“
„A nechtěl bys být trochu konkrétnější?“ otočím se na něj. „Protože za souboj bych já tohle máchání mečem teda rozhodně neoznačila, ale budiž.“
„Nechtěl,“ odpoví on. „Ale já tu vaši šarádu s tím akobarským vojákem taky ne.“
„Tak to bys něco uhádl správně. Něco takového by se za souboj taky nedalo považovat.“ Věnuju mu chladný pohled.
„To ani jeden z vás nepřišel na jedinou věc, která byla špatně?“ obrátím se znovu na rekruty. Bez úspěchu.
„A co se jim naopak povedlo?“ zkusím to s nimi jinak, ale dočkám se jen prázdných pohledů. Nebo ničeho u těch, kteří hledí do země.
„Třeba ten konec byl dobrý,“ kývnu na toho, kdo provedl poslední a taky jediný zásah. „Ale ta rána měla přijít na řadu mnohem dřív. Jsem všemi deseti pro vyhodnocování a odhadování protivníka, ale nemělo by ti to zabrat celou věčnost.“
Popojdu o pár kroků a zastavím se před jedním klučinou. „Proč je to špatně?“
„Protože ten druhý měl mezitím plno šancí na lepší zásah?“ Překvapí mě rekrut.
„Přesně tak. S takovou obranou by se ti to u kohokoli jiného nepovedlo přežít tak dlouho.“ Obrátím se na vyžle. „Takže zapracovat na obraně!“
„A co dělal blbě on?“ kývnu hlavou k jeho dvojici.
„Byl hrk brk?“ nadhodí někdo zezadu.
„Kdo to řekl?“ zeptám se, jelikož se tam utvoří takový hlouček, že si nejsem vůbec jistá, kdo to mohl být. Ovce, protočím nad nimi v duchu oči. Jak chtějí přežít bitvu, když nezvládají ani lehounké cvičení?
„Já,“ jeden vystoupí.
„A máš pravdu. Bezhlavé útočení na druhého není nikdy úplně nejlepší volbou, což se, jak jste před chvílí názorně viděli, potvrdilo.“ Všimnu si, že pár hlav kývne, že souhlasí. Nemohli jste se zapojit do debat, vy hrdinové? Ušklíbnu se v duchu.
Hlasité předčítání