֍ 4. Balkón nebo tanec? ֍
Když se rozezní první tóny houslí, mám chuť z tohohle velkého tanečního sálu utéct. Co jsem to udělala? Ptám se sama sebe, když se pokouším nevnímat tíhu pohledů, které se na mě upírají. Některé jsou zvědavé. Jiné jsou pohrdlivé a na ně jsem zvyklá. Nikdy jsem se nesnažila zavděčit dvorstvu a událostem, na kterých byli šlechtici přítomni, jsem se důkladně vyhýbala. Což někteří lidé ale nedovedli pochopit a vždy se na mě proto dívali skrz prsty. Když k tomu přidám svůj původ, tak není snadné odhadnout, že zde nejsem zrovna v oblibě. Takže zcela zřejmě vyvstává otázka, proč se najednou účastním.
Snažím se pohledům nevěnovat pozornost, a tak se otočím na svůj doprovod. Gunnar se nese, jako by mu to tu celé patřilo. Když si všimne, že se na něj dívám, věnuje mi poloviční úšklebek. Modrá mu sluší.
„No, tak jsme tady,“ vede nás ke stolu prohýbajícím se pod množstvím občerstvení.
„Jak je vůbec možné, že jsem se nedočkal odpovědi?“ nabídne mi sklenici vína.
„Nebyla jsem si jistá, jestli sem chci.“ Přijmu od něj nápoj, ale na rozdíl od něj se nenapiju.
Zkoumavě se na mě zadívá. „Ale rozmyslela sis to.“
„Možná,“ rozhodnu se v odpovědi nezmiňovat fakt, že kdybych nešla sama, tak by mi sem Forail pravděpodobně trochu pomohl. Hodně pravděpodobně.
Gunnar odloží svou prázdnou sklenici. „A když už tu jsi, nevěnovala bys mi čirou náhodou tanec?“ stojí teď přímo vedle mě. Příliš blízko.
„To že jsem tady, ještě neznamená, že si s tebou zatančím,“ podívám se mu zpříma do očí. Spatřím v nich odhodlání a pobavení. Tak alespoň, že jeden z nás se baví.
„Ale na hradbách ti to tak šlo. Vsadím se, že tvůj bratr nebude moct několik dní chodit!“ sdělí mi se smíchem.
Takže veškerá snaha byla zbytečná? K popukání. Trochu se urazím. Nejsem žádná trofej, kterou můžeš ulovit na tančení, Gunnare! Zavrtím v duchu hlavou. Žádný tanec nebude.
Zvedne obočí: „Ani jeden tanec? Další je Pavana.“
„Nepůjdeme raději na vzduch?“ navrhnu místo odpovědi. Ušklíbne se a nabídne mi rámě. Stihnu ještě odložit netknuté víno a už mě vede nejbližšími dveřmi na balkon, který je naprosto prázdný. Všichni jsou teď vevnitř.
Oddychnu si. Je úleva být alespoň na chvíli stranou!
Opřu se o zábradlí. „Abys to špatně nepochopil, tak já opravdu netančím. Není to proto, že bych chtěla mermomocí odmítnout tvou převelice lákavou nabídku,“ zarazím se, protože jsem mu teď prakticky řekla, že ho vlastně nechci odmítnout! Ale já ho chtěla odmítnout! Jen ne proto, že neumím tančit.
„Takže se mnou vlastně chceš tančit,“ prohlásí téměř vítězně.
„Ne!“ vyhrknu možná až příliš rychle. A příliš hlasitě.
Ušklíbne se a pořádně si mě prohlédne: „Takže co je ten pravý důvod?“ zeptá se nakonec.
Odkašlu si. To je tak ponižující! Pak to prostě řeknu nebo spíš zašeptám. „Neumím tančit.“
Tak a je to venku! Právě jsem veřejně přiznala, že existuje něco, co neumím! Potom se mě ale zmocní pochybnosti. To jsi tomu dala! Bude si říkat, že to byla ztráta času, což je přece pravda. Nechá mě, protože se bude nudit, což je vlastně taky dobře. Ale hlavně to na mě bude moct kdykoli vytáhnout, uvědomím si s hrůzou.
Hlasité předčítání
