Objevila jsem se u Silvera tak nečekaně, až to Silvera vyděsilo. Prosila jsem Silvera, aby mi řekl příběh o bezejmenné a co ví o tom znamení. Silver říkal, že se tomu říká ,,KODFRÍ” ,ale to znamení od bezejmenné je pro mě nebezpečné a neměla bych ho raději chtít nijak používat, protože mi to prý vezme moc energie a pak budu slabá a můžu onemocnět a zemřít. Silver se o mě začal obávat a odvedl mě do svatyně. Tam mi moji levou začerněnou ruku umyl v kašně a obvázal, abych to znamení měla raději zakryté. Obr k Silverovi už Ohyna neposílal, vždycky se u Silvera objevil on sám a pak se spolu hádali, protože Silver obrovi domlouval a taky ho oslaboval jeho kouzelným žezlem. Varoval obra, aby se snažil nenechat to všechno zajít tak daleko, že k němu znovu uteču nebo zmizím a tím použiju to znamení. Obr se cítil moc oslabený, poručil Silverovi, aby mě odvezl zpátky do Temnoviště a sám zmizel. Bylo to divné, ale byla jsem ráda, že mě obr od Silvera hned neodvedl.Aspoň jsem si mohla Silverovi postěžovat,jak mě to s Obrem nebaví,když mě nutí pořád sledovat ty brutální souboje a ještě se zlobí,že brečím,když v souboji porazí Ohyna! Silver mě objal a byl se mnou smutný.
Když jsme přijeli do Temnoviště k obrovi, Silver si přál, aby mohl aspoň na chvíli vidět Ohyna. Proto šel se mnou do hradu a Ohyn se na mě i na Silvera moc netvářil. Vadila mu Silverova přítomnost a zasyčel: „Pán se šel obnovit do věže. Asi nebude rád, když tu s ní zůstaneš u stolu!“
Silver na Ohyna kývl v očích mu jiskřil nějaký zvláštní klid, řekl: „Chci s obrem ještě něco probrat a proto tu na něho počkám. I tebe rád vidím, příteli můj ztracený!“
Ohyn ale se Silverem dál nepromluvil. Nalil mu do poháru pití a hned pak někam zmizel. Silver zesmutněl, v jeho pohledech byla zřejmá určitá nejistota. V tom okamžiku se v místnosti objevilo těžké, temné stínění –stál tu obr.
Byla jsem v rozpacích, ztracená mezi dvěma světy – světem Silvera a světem Ínemaka. Jejich rivalita byla jako hluboká propast, která mě rozdvojovala, a nebyla jsem si jistá, na které straně stojím. Silverovy oči byly jako kapalné stříbro, zářící, v nichž se odrážely všelijaké touhy, zatímco Ínemakovy byly temné, s občasným zábleskem červené nebo modré záře, připomínající blesk v temném nebi. Mezi nimi stál Ohyn, jehož oči žhnuly plamenem, který nikdy neuhasne.
Cítila jsem v srdci otázku, která se neustále vracela.
„Proč mám to znamení od Bezejmenné, kterou jsem pojmenovala Vička?“
Silver se usmál, ale úsměv měl v sobě jakýsi trpký nádech. „To je opravdu zajímavé… Ty a Bezejmenná. A ještě k tomu jsi ji pojmenovala… A přesto teď máme problém, který jen tak nezmizí.“
„Ale to bylo dávno!“ Oponovala jsem, v očích mě pálil vztek. „Byla jsem malá, nevěděla jsem, kdo to je. Chodila za mnou, vzala mě za ruku a odvedla mě do strašné rokle. Pak zmizela a nechala mě tam bloudit. Byl tam jiný svět, plný nebezpečných příšer… a já jsem to dodnes nepochopila!Tak mi to prosím vysvětli!“ Řekla jsem. Silver kývl na Ínemaka: „Měl by ti o tom říct tady obr.Bezejmenná patřila k temným bytostem a dokud se mi ji nepodařilo zadržet, zajmout a uvěznit, sloužila jemu.“
Hlasité předčítání