Hana neodbytně trvala na tom, že bude našemu rozhovoru přítomná. Možná cítila i jakési provinění, že svého bratra prozradila, a chtěla se té situaci postavit čelem. Vyrušili jsme ho od knihy, v níž si s úsměvem listoval. Adam ji odložil a s jakousi účastí, kterou zpravidla věnujeme lidem méně chápavým, mi začal tichým hlasem odvíjet svůj příběh. Zprvu jsem zcela nechápal, proč na mou prostou odpověď reaguje tak obšírným výkladem, ale když jsem konečně nechal jeho příběhu volný průběh, pochopil jsem, že to bylo nutné. Hana se skrčila v houpacím křesílku stojícím v koutě pokoje a už nevydala ani hlásku.
Bylo až s podivem, s jakou vstřícností a ochotou se mnou Adam o tom všem mluvil. Čekal, že takový rozhovor přijde? Musel přijít. Přál si snad dokonce, aby k němu už konečně došlo, když pochopil, k čemu musí vést vypravování jeho příběhů své sestře? Neklid patrný v hlase provázel jeho až pozoruhodně zralou řeč od prvního slova. Až později jsem pochopil, že se toho dne v našem domě znovu cítil jako v cizí zemi mluvící naprosto odlišným jazykem. I proto byla jeho opatrnost na místě, když vážil každý výraz, kterými vykládal, co ještě žádný z dospělých neslyšel.
“Ani si nepamatuju, kdy jsem do dětského domova přišel. Neznal jsem nic jiného, a tak jsem si tam připadal jako doma. Tety na mě byly moc hodné a mě ani nenapadlo, že existuje někdo jako rodiče. To jsem se dozvěděl až později. Hlavně od starších dětí, které z domova odcházely do nových rodin a čas od času se zase vracely zpátky do naší rodiny,” řekl zvolna na úvod, zatímco jsem se mu snažil netrpělivě položil otázku. Zřejmě s tím počítal. Možná i proto se na několik vteřin odmlčel.
“Já vím, to vše mi tety říkaly. Ale chtěli jsme mluvit o těch pohádkách, co vyprávíš Haně.”
“Neboj, tati. Musím ti povědět celý ten příběh. Jinak bys to asi nepochopil. Tak jako každý dospělý.” Vlídně se na mě usmál a hned zas pokračoval, “a bylo toho víc, o čem jsme se nedozvěděli. Ale když ani netušíš, že by ti něco mohlo scházet, nemůžeš to postrádat. Když nevíš, že je někdo jako máma, táta a rodina, ale nechceš být sám a někdy se i bojíš, stanou se tvou rodinou všichni, které máš kolem sebe a kteří sdílejí tvůj příběh. A přesně tak jsme v domově žili…”
“Takže tahle rodina ti vyprávěla ty tvoje zvláštní pohádky?” vystřelil jsem nedočkavě, avšak po Adamově zpytavém pohledu jsem se studem ve tváři zmlkl. Chlapec navázal jakoby nic.
“Když ale cítíš, že ti něco schází a třeba ani nevíš, co to je, prostě se to prázdné místo snažíš vyplnit. Kdo ví, proč nám tety nikdy pohádky nevyprávěly. Možná je samy nikdy neslyšely. Já jsem tenkrát hodnějšího dospělého neznal a nevěřím tomu, že by nám je zamlčely schválně ze zlé vůle. Možná to právě naopak myslely dobře a jen nás nechtěly kazit. Snad na to ale prostě neměly čas. A já je mám všechny pořád tolik rád. Ale ani ostatní děti nikdy žádnou neslyšely. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. I tak nám to ale dokázalo chybět. Večer jsme nemohli usnout a…,” pak se odmlčel a zvážněl. Bylo zřejmé, že nad čímsi zapeklitým hloubá. Snad jsem byl svědkem okamžiku, kdy o smyslu příběhu, který přede mnou odvíjel, poprvé vědomě dumá. Neopovažoval jsem se ho vyrušit, přestože jsem mu visel na rtu, když jsem až prosebně vyhlížel jeho další slova. Pak pomalu navázal.
“Nemohli jsme usnout a hlavně, vůbec jsme nechápali, co se kolem nás děje. Svět a my v něm jsme byli jedno velké tajemství.”
A znovu zmlkl, odvrátil se ode mě a s neobvykle vážnou tváří hleděl do míst, kam jsem ho už neuměl následovat. Bohužel to tehdy ani jeden z nás nevěděl.
“Nevím, kdy to začalo. Kdo s nimi přišel. Nemluvili jsme o nich jako o pohádkách. Nepamatuju se ani, jakou jsem slyšel jako první. Daly nám to, co se nám líbilo a co jsme potřebovali. Jazyku, kterým mluvily, jsme dobře rozuměli. Až když jsem přišel k vám jsem pochopil, jak moc to všechno bylo jiné než ty skutečné pohádky, které vymýšlejí dospělí pro své děti tady venku, mimo svět našeho dětského domova,” snažil se Adam jak jen mohl vysvětlit mi podstatu těch skutečných dětských příběhů. S každou další větou na něm bylo jasněji znát, jak ho trápí, že jen máločemu dokážu porozumět. Pokusil jsem se mu jít v jeho úsilí naproti.
“A co mi raději některou z těch vašich pohádek vypravovat?”
S odpovědí neváhal: “Dobře, tati. Ale až příběh dovyprávím, už se nebudeš na nic ptát, platí?”
♠ ♠ ♠
Nápad – ★★★★★
Myšlenka, že děti nedotčené dospělými pohádkami si vytvoří vlastní, pro dospělé zcela nepochopitelný svět příběhů, je neuvěřitelně originální a hluboká. Zápletka skvěle pracuje s motivem ztráty dětské nevinnosti a propastí mezi světem dospělých a dětí. Je to nosný a velmi poetický koncept, který čtenáře nutí k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Textem prostupuje velmi něžná, lehce melancholická a introspektivní nálada, která výborně ladí s povahou hlavního hrdiny. Emoce postav, zejména Adamova snaha o přijetí a následná frustrace z nepochopení, jsou vykresleny velmi citlivě a uvěřitelně. K dokonalému vtažení do děje by však pomohlo, kdyby autor v úvodu méně vysvětloval a více ukazoval skrze konkrétní situace.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika je na vysoké úrovni, text plyne přirozeně a bohatá slovní zásoba přesně sedí k vypravěči-spisovateli. Dialogy občas působí trochu strojeně a filozoficky, což mírně brzdí tempo, ale celková čtivost je i tak velmi dobrá. V textu se objevuje několik drobných prohřešků proti interpunkci a překlepů, ty ale vzhledem k silnému obsahu ráda přehlížím a body za ně nestrhávám.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a myšlenkově bohatý text, který přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svou filozofickou hloubkou. Autor má zjevný cit pro budování mezilidských vztahů a jemných nuancí dětské duše. Pokud se v budoucnu podaří ještě více oživit dialogy a zrychlit úvodní expozici, budou vaše příběhy naprosto strhující. Rozhodně pokračujte ve psaní, máte obrovský talent a váš literární hlas je velmi osobitý!