Vyzval mě, abych zavřel oči. Nevím, jestli se přede mnou styděl, nebo to bylo nutné, aby na mě jeho vyprávění plně zapůsobilo. Začal volně, jako by šetřil slovy, avšak bylo zřejmé, jak pečlivý byl jejich výběr. Zdálo se dokonce, že jsem nejen součástí předávání příběhu, ale zároveň probíhá i jeho bezprostřední překlad. Snad do podoby jazyka, kterým mi bude co nejsrozumitelnější. V Adamově hlase bylo cítit, jak moc je neklidný a jak mnoho mu záleží, aby mi vše popsal, jak nejlépe dovedl. Jeho věty byly jasné, stejně jako jejich smysl. Čas od času udělal ve svém vyprávění pauzu, koutky úst mu cukaly a zároveň na mě kulil v jakémsi očekávání své hnědé oči. Když se však očekávaná odezva nedostavila, pokračoval dál. V řetězci, kterým na sebe jednotlivé promluvy navazovaly, jsem se však ztrácel a po chvilce jsem si uvědomil, že celkový význam příběhu, mi uniká. Když byl u konce, bylo mi chlapce líto. Uvědomil si totiž, že nebyl úspěšný. Slzy mu stékaly po rudnoucích tvářích. Objal jsem ho, a pokoušel se pochopit, co se stalo. Nejen pro ukojení vlastní zvídavosti, ale především abych pomohl svému synkovi, kterému na tom okamžiku tolik záleželo.
Tak jsme setrvali několik minut a já stále marně bloumal vlastní myslí a snažil se přijít na racionální vysvětlení toho, co se právě stalo, když tu nám Hana lavinou smíchu, jejímuž utržení už nebyl schopna zabránit, připomněla svou přítomnost.
“Jak jsi to mohl, Adame, vydržet? Já jsem se držela celou dobu jen taktak, ale teď jsem vážně nemohla,” vyprskla vyjeveně Hana a nechápavě na nás oba zírala.
“Ty víš, o čem Adamovo vyprávění bylo?” vrátil jsem jí její údiv.
“Jasně! Byla to ta nejlegračnější pohádka, jakou jsem kdy slyšela. Adam mi tuhle ještě nevypravoval,” odpověděla stále se culící Hana. Když si ale uvědomila, jak moc jsme s Adamem rozrušení, potlačila svůj smích a vydala se nám na pomoc.
“Já jsem tušila, že bys to nepochopil, ale musela jsem ti, tati, o Adamových pohádkách říct. A ty se na mě nezlob, bráško. Vím, jak jsi moc chtěl, aby tě naši přijali se vším všudy. Ale to prostě nejde,” snažila se Hana ze všech sil provést nás oba alespoň k nějakému pochopení té patálie s opravdovými pohádkami.
Adam se dal po chvilce uklidnění zas málem do pláče. Bylo mu líto, že mi nedokázal odhalit, co bylo jeho niternou součástí, přestože se snažil, jak jen uměl. V jeho mysli klíčil strach, že pokud to výjimečné poznání, které si z dětského domova přinesl, nepochopím, nebudu ho milovat tak, jak by otec syna milovat měl. Musím ale přiznat, že v tu chvíli mi nic z toho nedošlo. Naštěstí s námi byla moje vnímavá dcera.
“On už to prostě neumí, Adame. Já ano, protože ještě nejsem dospělá, ale táta ani máma už mluví jiným jazykem. Nedokážou pochopit, co jsi vypravoval. Netuším, proč je to tak, jen vím, že…,” řekla a sklopila bázlivě oči, “už se mi tátovy pohádky nelíbí. Najednou mě nebaví. Jsou jako z jiného světa. Ze světa dospělých. Ale my teď máme s Adamem svoje pohádky a v nich je zase náš svět. Nezlob se na nás, tati.” Pak se zamyslela a se zakaboněnou tváří plnou soustředění dodala: “Snad kdyby tobě a mámě nikdy nevypravovali ty pohádky dospělých, když jste ještě byly děti, možná bys pochopil.”
Zíral jsem na ni jako na zjevení a snažil se vstřebat smysl každé z těch vět, které právě pronesla. Přijal jsem nakonec její vysvětlení, přestože mi ještě dlouho bloudilo hlavou, jak jsem se ho ze zvyku snažil podrobit neúprosné kritice mého, ano, mého dospělého rozumu. Objal jsem své děti co nejvroucněji jsem uměl. Od toho dne jsem Adamovi dával najevo jak jen jsem svedl, že je mým skutečným synem, přestože byla jeho cesta do naší rodiny poněkud klikatá. Snažili jsme se mu proto co jen nám síly stačily tu cestu umést. Netušil jsem, jak moc odlišný ten chlapec je. A už vůbec by mě nenapadlo, že by život v naší normální rodině mohl malé nevinné dítě o něco připravit. Ale vždyť se to stalo každému, kdo byl dítětem a dospěl. Žádné z dětí, které jsem znal, si však s sebou neneslo to, co on. Mohou mít pohádky, které dětem vyprávíme, skutečně tak zhoubnou moc, zatímco se bláhově domníváme, jak vydatně jim magickou formou pomáháme na jejich pouti vstříc dospělosti? Že bychom jim snad nakonec škodili a skutečně o cosi okrádali? Jak by ale vypadal svět, v němž by žili jen lidé, které žádný dospělý takovým způsobem neovlivnil? Nebyl by snad nakonec lepší, kdyby…
“Tak už nechte toho smutnění,” vstoupila nenadále Hana do mých neuspořádaných myšlenek, “nepůjdeme radši na zmrzlinu, tati?” Koulela prosebně očima, stejně jako Adam, který se zřejmě přes vypjatou chvilku přenesl lehčeji než já, a už stál v jedné řadě vedle své sestry se stejně žadonícím výrazem v ještě lehce růžové tváři.
“Ale já jsem chtěl ještě chvíli psát. Víte, měl jsem jeden nápad na pohádku…,” ani jsem nedokončil větu a zarazil se. Několik vteřin jsem dumal a pak s úsměvem dodal, “ale co, vždyť na tom nesejde.”
Pak jsem je vzal oba za ruku a společně jsme vykročili směrem k cukrárně.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Myšlenka, že děti nedotčené dospělými pohádkami si vytvoří vlastní, pro dospělé zcela nepochopitelný svět příběhů, je neuvěřitelně originální a hluboká. Zápletka skvěle pracuje s motivem ztráty dětské nevinnosti a propastí mezi světem dospělých a dětí. Je to nosný a velmi poetický koncept, který čtenáře nutí k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Textem prostupuje velmi něžná, lehce melancholická a introspektivní nálada, která výborně ladí s povahou hlavního hrdiny. Emoce postav, zejména Adamova snaha o přijetí a následná frustrace z nepochopení, jsou vykresleny velmi citlivě a uvěřitelně. K dokonalému vtažení do děje by však pomohlo, kdyby autor v úvodu méně vysvětloval a více ukazoval skrze konkrétní situace.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika je na vysoké úrovni, text plyne přirozeně a bohatá slovní zásoba přesně sedí k vypravěči-spisovateli. Dialogy občas působí trochu strojeně a filozoficky, což mírně brzdí tempo, ale celková čtivost je i tak velmi dobrá. V textu se objevuje několik drobných prohřešků proti interpunkci a překlepů, ty ale vzhledem k silnému obsahu ráda přehlížím a body za ně nestrhávám.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a myšlenkově bohatý text, který přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svou filozofickou hloubkou. Autor má zjevný cit pro budování mezilidských vztahů a jemných nuancí dětské duše. Pokud se v budoucnu podaří ještě více oživit dialogy a zrychlit úvodní expozici, budou vaše příběhy naprosto strhující. Rozhodně pokračujte ve psaní, máte obrovský talent a váš literární hlas je velmi osobitý!