Pak procitl a už je zas pohledem skrz naskrz provrtává. Když pohlédl na větev nedalekého dubu, už jako by své přátele na ní viděl sedět. Tak si byl jistý úspěchem své upřímně míněné propagace! Tahle scéna přece musí zamávat s každým! A byla to pravda. V tom kraji se jim líbilo, ne že ne! Oceňovali jeho půvaby. A snad by se jim je chtělo ocenit plně i slovem, ale to by se jim prve nesmělo dostat onoho patetického popisu. Na jejich místě, nedalo se pak povědět říct víc než: “Máš pravdu! Je to nádherné místo! Tuto podobu nádhery jsme dosud neviděli. Ale nádhera má jistě mnoho tvářností, do kterých ji příroda tvaruje. A takových nádher je svět doslova poset! Stačí se za nimi jen vypravit. Ale nezoufej, jsme ti vděční, že jsi nás obohatil o dojem a zkušenost této krásy!” a jeden po druhém ho uznale a s vděkem plácali po zádech. Snad jim ho bylo líto. Chápali, že jejich reakce neodpovídá průvodcově nadšenému očekávání. Ale k méně relativizujícím slovům jim zkrátka nenechal místo.
Průvodce jen stěží skrýval své zklamání. Snažil se o to však, co jen mu síly stačily. Znali se přece všichni tak dlouho a měl je upřímně rád. Tolik výjimečného s nimi chtěl sdílet a oni jsou jak leklé ryby. Bez nadšení, bez vášně, vše je jim stejné, nic nevyčnívá z řady. Hrdinství, um a krása, kam se jen podíváš?! Pche! Všeho je podle nich po světě všude stejně! Už vás nechám, když vám moje země není dost dobrá. Nezklamal jsem jako průvodce, ale co s takovým materiálem. Vždyť se chtěl jen pochlubit a druhé se svým domovem seznámit!
To vše mu běželo hlavou, když vstřebával své zklamání, zatímco s přáteli již zcela nezávazně konverzoval. Pak však ještě jednou zajiskřil spásnou myšlenkou. Ještě to s nimi zkusí. Ještě jednou se s nimi utká za slávu české exkluzivity! To budete zírat, říkal si, když se jich náhle zeptal:
“A umíte vyslovit Ř?”
Hlasité předčítání
