Jak jsme tam tak stáli, zářivky zhasly. Začali jsme tancovat, aby nás čidla zase zabrala.
Rozsvítilo se a v ten samý okamžik bouchly někde vzadu dveře. Byly to ty, kterými jsme se na chodbu dostali.
Tran se automaticky ohnal sekáčkem, Alexa vyjekla a mě projela po zádech taková husí kůže, že by si mě s jednou husou spletli, a hodili mně rovnou na pekáč.
„Do prdele! Co to bylo?!“
„Dveře!“ řekla Alexa.
„Ty vzadu!“
„Ty jsi je nezavřel?!“ obořil jsem se na chudáka Trana, protože ten nimi prošel jako poslední.
„Zavřely se samy, Chết tiệt!“
„Cože?“
„Zavřely se samy, do prdele!“ zopakoval.
„Aha,“ já s Alexou na to.
Zaměřil jsem se zpátky na dveře ochranky. Potlačil jsem je. Tiše, jako by snad ve filmu vypadnul zvuk, se otevřely. Kousek za nimi, stálo točité ocelové schodiště. Páchlo to tam po rzi, a byla tam zima. Jak jsme začínali stoupat nahoru, všiml jsem si popelníku, který stál dole. Byl plný vajglů, že připomínal ježka. Ještě do něj hodit jedno červené jablko a je to jako z pohádky.
Sem už žádný z repráků nesahal, takže píseň pochopitelně utichla. Naopak nám doprovod hrál venkovní vítr opírající se o budovu a hučení větráků někde v útrobách samotných zdí.
Vystoupali jsme dvě patra a schodiště končilo u dalších dveří. Vstoupili jsme dovnitř. Okamžitě zazněla ta píseň. Zažrala se mi skrz uši až do mozkové kůry, a odtud mi pak rozbušila srdce jako adrenalinová injekce.
Ale s ostatníma to jako by vůbec nepohnulo. Dokonce mi přišlo, že nic neuslyšeli. Rozhodl jsem se nic neříkat.
Místnost byla potemnělá. Ozařoval ji jen shluk obrazovek. Před nimi ležela vyvrácená židlička. Jako když někdo rychle vstane a nestačí se odsunout od stolu. Přistoupili jsme k obrazovkám. Skoro jsem nedýchal. Alexa mě chytila za ruku. Tran nám kryl záda svým sekáčkem. Cítil jsem se jako superhrdina… I přes mé stažené půlky. Na obrazovkách byly zobrazeny pohledy z kamer na jednotlivé části celého obchodního domu. Písnička už ale nezazněla. Místo toho jsme si všimli postavy, která zrovna probíhá kolem našeho obchodu. Míjí ho, a blíží se k bistru. Přeskakuje pult.
„Trane! Dívej! Někdo tam je! Leze do bistra!“
Tran se mezi námi prosoukal, aby lépe viděl. Museli jsme se pustit. Trochu mě to zamrzelo, ale dělal jsem, že to nevnímám.
„Já zapomněl zatáhnout roletu! Chết tiệt! Ten hajzl mi tam krade!“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi nudnou rutinou zaměstnanců obchoďáku a náhlou thrillerovou zápletkou funguje na výbornou. Motiv záhadné písně, která hlavního hrdinu nadpřirozeně vede k unesené dívce, je velmi nosný a poutavý. Samotné rozuzlení a záchrana působí možná až příliš zbrkle, ale jako celek má příběh skvělý a jasný směr.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti skvěle vystihnout tísnivou náladu prázdného nočního nákupního centra, které po zavíračce působí až surreálně. Přechod od uvolněného pošťuchování nad nudlemi k plíživému napětí v temných chodbách čtenáře naprosto pohltí. Emoce a strach postav jsou uvěřitelné, což výrazně pomáhá celkovému vtažení do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má svižné tempo a dialogy mezi postavami působí velmi přirozeně a živě. Vyskytují se zde sice občasné pravopisné chyby (například klasický boj s mě/mně) a drobné stylistické neobratnosti, ale plynulost vyprávění to nijak zásadně nenarušuje. Máš zjevný cit pro budování příběhu, který čtenáře nepustí od první do poslední řádky.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a napínavý text, který ukazuje tvůj talent pro budování atmosféry a psaní sympatických postav. Pokud v budoucnu věnuješ trochu více času závěrečné korektuře a mírně rozvedeš samotné finále, budou tvé příběhy naprosto strhující. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout a tvůj styl je velmi chytlavý!