6. V léčírně s Normanem
Když mě obr přivedl za Normanem do léčírny, choval se nějak divně. Pořád opakoval omluvy a litoval toho, co se stalo.
Seděl na posteli, tvář propadlá, oči sklopené.
„Je mi to všechno moc líto,“ zopakoval Norman tiše, jako by slova ztrácela význam, když je neustále říkal dokola. „Omlouvám se… Omlouvám se…“
Něco v jeho trpitelském tónu mě nutilo stát dál, až za obrem-Norman mě několikrát prosil, abych šla blíž, ale nešla jsem. Nakonec uznal svoji porážku.
Pak ztěžka vydechl:
„Kvůli své dceři to vzdávám. Už to nemá smysl.“
Obr se na něj podíval chladně.
„Takže co navrhuješ?“
V tu chvíli se ozval rychlý krok a vešla Normanova dcera. Možná už slyšela, co říkal, protože na něj okamžitě vyštěkla:
„Kvůli mně se nevzdávej! Slíbila jsem pánovi, že to s ní do úplňku zvládneme. A ty se koukej co nejdřív dát do pořádku. Mrzí mě ten včerejšek, trochu jsem to přehnala, tak se omlouvám!“
Norman zůstal zaražený – asi ho rezavá princezna překvapila. Pak kývl:
„To mě potěšilo, že sis to rozmyslela.“
Obr zavrčel: „Dám vám ještě jednu poslední šanci. Jestli znovu uteče, tak je konec hry! No nic, mizím na souboje, vy ji tady hlídejte!“
Ínemak zmizel a nechal mě s Normanem a jeho dcerou v léčírně. Norman řekl, že tu už zůstat nechce, radši bude odpočívat doma. Pomalu a ztěžka vstal, poručil, aby mu pomohli. Trochu kulhal, a tak jsme ho odvedli k vozu. S obtížemi do něj vylezl. Pak se natáhl po mně,chytil mě pod paže a usadil k sobě, rezavá princezna nastoupila poslední.
Odjeli jsme do Normanova hradu, kde přikázal, aby mě hlídali. Usadili mě zase u krbu a Normanova dcera mu řekla, že tu bude se mnou,Norman odešel odpočívat do své komnaty.
7. S rezavou princeznou u krbu
Když Norman odešel, rezavá princezna si sedla ke mně a zeptala se:
„Obr kvůli tobě otce zmlátil, že jo?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Nezmlátil ho. Takto se zřídil sám v hradním vězení, když narážel do mříží.“
Smutně povzdechla: „Vypadá tak zničeně! A to jen kvůli tobě! Jsi fakt nemožná!“
Hned jsem jí vysvětlila: „Nebylo to kvůli mně, naštval ho Zolty.“
Ušklíbla se: „Ale všechno je to kvůli tobě. Už mě nebaví, jak ze sebe děláš neviňátko!“
Nesouhlasila jsem: „To ze sebe nedělám. Jen mi vadí, že na mě pořád něco svádíte – ty i tvůj otec!“
Rezavá princezna odfrkla: „Neumíš přijmout svoji vinu a omluvit se!“
Zeptala jsem se: „A za co se mám omlouvat?“
Vykřikla na mě: „Za všechno! I za to, že tu vůbec jsi!“ Nastalo ticho.
Nakonec jsem tiše řekla: „Dobře. Omlouvám se. Za všechno… Je mi to líto.“
Princezniny oči se naplnily nenávistí.
„Nikdy ti neodpustím, že jsi mi přebrala Morana! Byl moje jediná láska, moje naděje, jak žít lépe, stát se jeho královnou! A teď je pryč, a mě z toho pukne srdce! Už takhle dál nemůžu!“
Hlasité předčítání