Rob u mě pracoval jako umělec. Měli jsme v té době docela slušné jméno. Naše představení neobsahovalo žádné zvíře, ale jen partu podivínů, kteří si dovolili riskovat to, co ostatní nikdy. Své vlastní životy.
Už jsem to viděl několikrát. Říká se tomu pýcha. Je to nakažlivá nemoc horší než příušnice nebo cholera. Trpí na ni spousta lidí. A nakonec postihla i samotného Čtyřlístka.
„Slyšte, slyšte! Mé vrcholné číslo je tady! Už jste viděli, jak mě minulo ostří nezlomných čepelí, už jste viděli, jak mě oheň obchází obloukem, už jste byli svědky, jak se pro mě zem změnila v hromadu měkkého peří! Ale toto číslo jste ještě nikdy neviděli! Prosím o potlesk! Tomuto říkám skok přes díru!“
Rob stál na sedmnáctimetrovém žebříku. Dole si nechal připravit ostří tyčící se do tří metrů. Jeho úkolem bylo odrazit se od žebříku tak moc, aby doskočil až na druhou stranu, na které jej čekala hromada písku. Podobnost s jeho dětskými nápady nebyla jen zcela náhodná, to můžu potvrdit.
Činely se rozezněly, hlediště utichlo. Rob se přikrčil. Odpoutal se od lana, napřímil ruce a odrazil se. Žebřík ale zavrávoral a nedal mu dostatečnou oporu, aby jeho let mohl bezproblémově pokračovat. Vykulil jsem oči z důlku a zakousnul se do doutníku jako umrlec do ukazováčku.
Máchal rukama ve větru. Přehazovačka se mu zvedla a rozčepýřila na všechny strany. Můj pohled přeskakoval z ostří na Roba a zase zpět. Připadalo mi, že to trvá snad celou věčnost…
Dopadl na okraj hromady písku a své prsty do ní zabořil. Jenže začal klouzat dolů. Škrábal se jako kočka o kůru stromu. Marná snaha, písek byl sypký, a pustil Roba vstříc ostří. Zhluboka jsem se nadechnul. Zatmělo se mi před očima. Omdlel jsem.
Když mě profackovali, uslyšel jsem potlesk. Zvedl jsem hlavu a přes svůj pupek spatřil Roba, jak stojí mezi bodci a uklání se.
„Ať už se stane cokoliv nepředvídatelného, dámy a pánové, Čtyřlístka to nikdy nemůže ohrozit!“ volal bodře. „Jen se podívejte!“
Posadil jsem se a hledal doutník. Musel spadnout někde vedle. Rob mezitím vyšplhal na jeden z bodců. „O co mu jde?“ zaslechl jsem kohosi z umělců. A já nechal doutník doutníkem.
Rob se zapřel na vrcholu ostří. Rukama pod zadkem se držel u samého vrcholu. Chystal se na něj posadit. Dokonce se mu to povedlo. Nakonec se pustil a rozpažil ruce.
„Vidíte?! Žádné ostří si nedovolí probodnout Čtyř…“
Po železe stekl čůrek krve. Čtyřlístek se zarazil. Zbledl. Vykulil oči a dokořán otevřel pusu. „Mami!“ vypadlo z něj. A pak se gravitace dala do práce. Hrot mu projel tělem jako jehla papírem. Hlediště začalo šílet. Čtyřlístek klouzal níže a níže. Lidé dětem zakrývali oči. Jiní zvraceli, kam se dalo. Jeden za druhým utíkali pryč. Ženy ječely jako smyslů zbavené…
Upřímně? Dodnes nevím, jestli ho při tom štěstí držela skutečnost, že za svůj život našel tisíc čtyřlístků. Za tu dobu úvah nad tímto neobyčejným člověkem, jsem došel jen k jednomu závěru. Přílišná opatrnost vede k nepřiměřené odvaze. Možná, kdyby tenkrát neposlechl svou matku a přeskočil tu díru. Kdo ví?
Hlasité předčítání
Já jsem opět spokojená. Vývoj autora se ubírá správným smerem🤣