Chůze ještě Roba nikdy nezradila. Chybělo mu, že nikde ve městě člověk nenarazil ani na nejskromnější trs jetele. Tady bych tolik čtyřlístků jaktěživ nenašel, uvědomil si. Kručelo mu v žaludku. Dostal se k promenádě, kde umělci hráli na harmoniku, předváděli kouzelnická čísla nebo jen seděli jako sochy v konstrukci budící levitující dojem. Rob obdivoval každého jednoho z nich. A taky si všiml klobouků plných peněz ležících před nimi.
Od jednoho si půjčil kus kartonu a fixu. Napsal na ni:
Muž, který našel tisíc čtyřlístků. Dejte mi nebezpečný úkol a já jej splním!
Místo klobouku na zem postavil kelímek, který našel v koši. Netrvalo dlouho a zastavil se u něj hlouček teenagerů.
„Hele, ty pane nesmrtelný. Dáme ti padesát, když skočíš salto z téhle lampy.“
„Ze které lampy?“
„Z téhle. Prostě na ni vylezeš a skočíš dolů salto.“
„To nebude problém.“ Prohlížel si mhouříc oči Rob lampu ztrácející se ve slunečním paprsku. „Jenom mi řekněte jednu věc. Co je to salto?“
„No. Skočíš a ve vzduchu uděláš kotoul. Víš, co je to kotoul, ty pobudo?“
„Vím.“
„Tak do toho.“
Vylézt na lampu nebyl až takový problém. Robovi to připomnělo tajné lezení po stromu když byl ještě dítě.
„A teď to salto!“ zavolal jeden z kluků. Ostatní se rozesmáli.
Rob zavřel oči. Představil si všech tisíc čtyřlístků. Zapřel se nohama a skočil. Kolemjdoucí, teenageři, ostatní umělci. Všichni do jednoho se zatajeným dechem sledovali vyzáblé tělo, které se přetáčí a dopadá na nohy.
„Takhle?“
„No, ty vole! Ty jsi mi ale šílenec! Tome, dej mu padesát,“ vybídl teenager druhého.
„Ale proč já?“
„Ty přece kradeš fotrovi prachy pořád. No tak!“
A tak si vydělal první peníze.
Když odešli, přistoupil k Robovi muž v obleku. Každý jeho krok doprovodil hlasitým tlesknutím.
„Tohle bylo něco, pane. Jak si říkáte?“
„Čtyřlístek.“
„Tak Čtyřlístek, jo?“ Zhoupnul se ze špiček na paty a zase zpět.
„Jak se jmenujete vy?“
„Řekněme, že jsem šéfem jednoho varieté. Měl byste zájem?“
„Co je to varieté?“
„Místo, kde lidé dělají představení.“
„Aha.“
„Chtěl bys u nás vystupovat?“
„Nemám kde bydlet.“
„Můžeš u nás bydlet.“
„Máte tam teplou postel? Slyšel jsem, že teplá postel je důležitá, ale nevím proč.“
„Máme i teplou postel. A vyděláš si i peníze,“ na to muž v obleku.
„Tak dobrá.“
Tahle Robova proměna je natolik neuvěřitelná, že mi tento příběh nikdo nechce věřit. Každý příběh má však svůj konec. A ten Robův přišel za pár let. Za tu dobu se stal poněkud slavnou osobností. Na jeho představení se chodívaly dívat celá města. Jedinou zvláštností je že Roba nikdy nikdo nevyfotil. Upřímně? Nenapadlo to ani mě. Žije jen a pouze v mé hlavě. Od momentu, kdy jsem ho poprvé oslovil, když jsem hledal umělce, do jeho poslední chvíle. Ani jednou mě nenapadlo jej vyfotit. A lidé vždy jen nevěřícně civěli na jeho představení. Musíte se v tom případě spokojit s jeho popisem. Smutné jen, že lidé často zapomínají. Nikdy nezjistím, čím to je. Možná jsou rádi, že se jich jiné okolnosti tolik nedotýkají. Těžko říct. Zpět ale k příběhu. A ano. Ten muž v obleku jsem byl já.
Já jsem opět spokojená. Vývoj autora se ubírá správným smerem🤣