Muž, který našel tisíc čtyřlístků

Černý humorTragédie

⏱️ Doba čtení: cca 21 minut

Říká se, že v čem člověk vyrůstá, s tím pak žije po zbytek života. V Robovi rezonoval matčin hlas. Ze strachu nikdy neopustil vesnici, nestal se řidičem traktoru, nedokázal déle konverzovat s mluvící bytostí, nešplhal na strom, s noži manipuloval s velkou dávkou stresu, při bouřce se schovával pod peřinu, rozbitého skla se ani netknul.

Nabyl jsem dojmu, že už nejspíše budete vědět, jaký člověk se z Roba stal. Nezbylo mu v životě nic než jen víra. Vyhlídka svobody. Z jednoho starého notesu se stalo deset starých notesů. Na každé stránce desítky přilepených čtyřlístků s pořadovými čísly.

Každý jeden nález pro Roba znamenal jednu věc, kterou v životě zkusí. Před spaním si často promítal, co všechno to bude. Viděl sám sebe jako superhrdinu. Dostal se na číslo 995. Už před šesti lety. Ale od té doby se zdálo, jako by už všechny vysbíral. Nemohl najít ani jeden.

„Dohromady to bude sto dvacet korun,“ sdělila mu ospalá prodavačka v místním krámku.

Rob natáhnul ruku s mincemi.

„To je ale jen devadesát,“ ušklíbla se.

„Aha?“ Vytáhnul z kapsy další mince, prohlédl si je a přidal do dlaně.

„Pořád to nestačí, Čtyřlístku.“

„To je přece desetikoruna, ne?“ Ukázal na jednu z mincí.

„Není. To je pětikoruna. Počkej, mám nápad.“ Sklonila se pod pult. Rob zvědavě nahlédnul, ale nic než jen její nadměrnou zadnici neuviděl.

„Tady. Nasaď si je a přepočítej ty peníze znova.“

Dopočítal se rovných sto desíti korun. A tak přidal ještě desetikorunu.

„Vidíš? Jsi jenom slepý jako patrona. V tomhle věku jsme slepí všichni.“

„Můžu si je nechat?“

„Ale jo. Jednou si je tu někdo zapomněl a už se nepřihlásil. Jsou tvoje.“

„Děkuji!“

Ani se nezdráhal donést nákup domů. Sešel z cesty rovnou do pole. Vybral si místo, kde roste největší počet jetelů.

Když rozpoznal pátý čtyřlístek, rozbušilo se mu srdce. Nastal moment, po kterém toužil celý život. Jako když nakladatelství příjme první rukopis nebo chudý vyhraje v loterii. Rozesmál se na celé kolo. Několik krkavců opodál roztáhlo svá křídla a dalo se na úprk. Lehnul si vedle čtyřlístku a rozplakal se. Hladil jej jako kotě. Děkoval mu za jeho existenci. A se vší slávou jej nakonec utrhnul. Byl by odpřisáhnul, že se škubavý zvuk rostliny rozlehnul až k lesům.

Posadil se na postel, otevřel sešit a všech pět čtyřlístků do něj nalepil. Poctivě je očísloval.