Já byl v šesté třídě na základní škole. Ona byla v sedmé. Byla o rok a půl starší než já. Myslel jsem si, že jsem se do ní zamiloval, což se později ukázalo jen jako prvotní ozvěna prahnutí po ženské vášni, které se mě už nikdy nepustilo. Zamilovaný jsem tudíž nebyl, ale dělal jsem vše, co jsem si myslel, že zamilovaní dělají. Pořád jsem toužil po tom, abych si s ní mohl popovídat. Doprovázel jsem ji ze školy domů, což bylo dobrých sto metrů chůze, povídali si před jejím domem, nebo spíše jen já mluvil, načež jsem pak doma čekal u počítače, až se připojí na ICQ.
Protože jsem měl z nějakého nepochopitelného důvodu nutkání psát, tak jsem jí často podsouval básně. Párkrát jsme šli dokonce i ven. Byla velmi stydlivá. Nepromluvila vždycky skoro ani slovo. Až večer mi psávala, že jí voní ruka po tom, co jsme se spolu chvíli drželi, že se pořád usmívá nad myšlenkami, které jsem ji říkal a podobně.
Nebyla to nejkrásnější holka ze školy, ani nejchytřejší, vesměs v ničem nevynikala, měla jen jednu kamarádku, většina ji přehlížela. Mně však přišla oslnivá. Asi za to mohlo to tajemné mlčení. Její černé vlasy střižené do mikáda, oči v barvách Marsu, konejšivá vůně a úsměv plných rtů, ve mně probouzely zvědavost a svým způsobem i chtíč.
Nikdy jsem nebyl ten typ, který vyhledává konflikt. Jakémukoliv nebezpečí jsem se obratně vyhýbal. Mým největším strachem bylo, že se najde někdo zhrzený, který mi půjde po krku. Čas od času se takový našel. Moji vrstevníci nenáviděli, že jsem mezi holkami populární. Dostalo se to ke mně vždycky nějakým prapodivným způsobem. Třeba jako:
„Ondro, Mira říkal, že si na tebe po škole počká.“
„Který Mira?“
„Však víš, který,“ odpověděl spolužák.
Sdělil mi to někdy ve třetí hodině. Já se pak po celou dobu třásl, nemohl jsem se soustředit na učivo, na obědě jsem jen pošťouchnul vodou napitý steak po talíři. Vždy jsem se z toho však dokázal vykroutit. Odchod ze školy mi trval tak dlouho, že už tam nikdo nečekal. Jindy jsem to zvládl nepozorovaně zadem kolem tělocvičen. Bůh žehnej za ty dary pozdních tělocviků vyšších tříd.
Na potravinovém řetězci schopných boje, jsem byl na posledním žebříčku. Kompenzoval jsem to charismatem, notnou dávkou sebezapření při rozhovorech s dementy, kteří by mě jinak chtěli zabít a v neposlední řadě kamarádstvím se staršíma.
Hlasité předčítání
Nápad ★★★★☆ Text stojí na jednoduchém motivu první bitky kvůli holce, ale rozvíjí ho do osobní zpovědi o strachu, sebeobrazu a dospívání, což je silné a čtenářsky vděčné. Hezky funguje i to, že rvačka není jen epizoda, ale zlomový moment, který vypravěč zpětně čte jako něco, co ovlivnilo jeho další život a pohled na konflikty. Atmosféra ★★★★☆ Vyprávění dobře zachycuje napětí „šestá třída vs. svět“ – třesoucí se ruka u diktátu, záchod jako útočiště, šatna a hlouček před školou, to všechno vytváří uvěřitelnou, lehce klaustrofobní atmosféru dětského strachu. Atmosféru rvačky podporují detaily jako poskakování „jako boxer“, zatnuté nehty do… Číst vice »