Mráz mezitím zastřel okenní tabulky, když s ním skomírající teplo udržované v místnosti svedlo nerovný zápas, a ve stále obtížněji srozumitelných větách mladíkových hospodských společníků se začaly pravidelněji objevovat zmínky o studnici poznání, k níž byl odkázán vždy ten z diskutujících, který projevil co nejnehoráznější míru nepoučenosti ve svých výrocích. Nejprve těm řídkým zmínkám nevěnoval pozornost a přisuzoval je nevinnému popichování dobrých krajanů, avšak jak večer postupoval, pochopil, že nejde jen o prázdné zvolání či vyčpělou frázi. Že tu jde o cosi hlubšího. Pronášeli ta slova s téměř posvátnou bázní a pokorou. Ne jako prostý posměšek, ale coby radu k nejsnazšímu způsobu, jak nahlédnout nevídanou moudrost. Nezbývalo, než se na onu studnici přímo zeptat a jakmile se k tomu studentovi naskytla vhodná chvilka, učinil tak. Odezva byla až překvapivě vstřícná:
“Jakpak by ne? Mluvíme o studni moudrosti našeho boha řek, jezer a potoků. Jistě jsi z daleka, mládenečku, že ji neznáš. Asi bys ji měl také navštívit!” odpověděl stařík, se kterým zvídavý poutník rozmlouval. Přátelsky pak do mladíka něj drcnul.
“To je nějaká zdejší legenda nebo báje?” zeptal se student opatrně, zatímco se snažil, seč mohl, aby se po řádném štulci udržel na nohou.
“To se ví,” opáčil podnapile družný kmet, který se zjevně rozhodl ujmout poučení nevzdělaného chlapce, ”v našem kraji se vypráví od pradávna. Každý zná ten příběh, od malého děcka po nás dědky, přestože ne každý věří jeho pravdivosti.” Naklonil se pak k bakaláři, a jelikož mu chtěl zřejmě svěřit cosi velmi důvěrného, ohlédl se pro jistotu ještě po svých kumpánech, aby se ujistil, že mu nevěnují pozornost. Pak se závažným tónem v hlase avšak jen tak na půl úst pronesl: “A někteří dokonce ví, kde tu studnu hledat, chlapče!”
Mladíkovy duše toužící po vzdělání se zmocnila zvědavost, kterou dokáže ukojit jen prosté poznání: “A vy znáte někoho z těch, kteří znají to místo? Povězte mi víc!” žadonil úpěnlivě, jako by snad měl bájný artefakt sílu změnit jeho dosavadní život. Ale kdo by nechtěl pohledem skrz mocnou tekutinu poznat jedinou a nezlomnou pravdu?
Rozjařený stařec se pevně zahleděl do nevinných očí, pak se pomalu a významně rozhlédl kolem sebe, poodstoupil se studentem stranou od společnosti svých sousedů a okázale, přestože tiše, prohlásil: “Jsem to já! Já vím, kde je ukryta! Jak jsem řekl, ten příběh o studni skryté u kořenů stromu světa tu známe všichni. Vyrůstali jsme s našimi bájemi. A já sám jsem jim od dětských let nepřestal věřit. Ale no tak! Jakpak to na mě úkosem a s pochybami hledíš, příteli? Má víra by se již byla dávno rozpadla, jako se to málem stalo některým krajanům, kdybych se v době, kdy jsem byl starý, jako jsi teď ty, nesetkal s poutníkem, jenž se jednoho dne vyloupl ze severních mlh, které vždy zkraje podzimu padnou na tyto kraje. To on mi prozradil, že studnici našel a kde ji mohu hledat. Víckrát jsem jej nepotkal, zmizel tak náhle, jako se zjevil, ale jeho slova, z nichž sálala až magicky přesvědčivá jistota, vlila mé víře čerstvou sílu. Poutníkovo tajemství jsem od té doby bázlivě opatroval. Ano, žádnému ze sousedů jsem ani náznakem nic neprozradil. Mohl bych ti kolik večerů vyprávět, co všechno jsem tu prožil, kolik krušných let, bez úrody, bez úlovku a kolikrát jsem se již málem vydal pro pomoc tam, kde se studna skrývá. Pod vysoký strom, zarostlý hluboko do země, obklopený pevným hradem, jenž střeží svůj poklad. Nikdy jsem to neudělal. To víš, mládenečku, vždy se najdou netrpěliví bloudi, kteří by si rádi podvodem ulehčili svůj úděl tady na zemi. Takoví vždy byli a vždy budou. Moc dobře to vím, potkávám je celý život. Jsou také tu, kolem nás. I proto jsem nic neprozradil, neboť jsem tušil, k čemu by mě ve chvílích nouze přesvědčovali. Když však vytrvale věřili, že spása a řešení existuje, vedla je ta vůle směrem k úspěchu. A já je v jejich správné víře v moc božské studny jen podporoval,” a pak se moudře, uznale a téměř otcovsky ohlédl po ostatních. Nikdo mu však nevěnoval ani špetku pozornosti.
Hlasité předčítání
