Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévodství do hlavního města rodící se severské velmoci, jejíž vyhlášená univerzita jej již po nějaký čas lákala novostí a svěžestí myšlenek, jež se líhly a byly šlechtěny mezi jejími zdmi. V tom šedivém a jen pozvolna a neochotně se rozvíjejícím světě představovaly pro něj cíl jeho nynějšího putování a především naději coby léku věku nemocné mysli. I on v té době propadal marnosti a neutěšený stav lidského rozumu a jedovatá žluč rozlévajících se v srdci člověka, to vše rušilo klid jeho spánku. Tak zoufalý byl obraz světa, jemuž barvy propůjčilo několik bláhových rozumářů, kteří ve snaze odhalit jeho pestrost poslednímu z prostých lidí, přivedli je na pokrok všeobecného zmatení. Hrubé štětce a mocné tahy pak dodala vrozená lidská nedůvěřivost, strach z nepoznaného a znásilněná touha po svobodě. Nebyl jediný, kdo tenkrát hledal spásu na ledovém severu, od jehož mrazu by člověk jen těžko očekával, že dá vykvést nevídanému učení zvěstující rozehnání mraků z temně bouřlivé oblohy rozkládající se nad krajinou lidské duše.
Studentovo putování nevedlo jej přímou linií od místa, z něhož vyrazil, až k cíli. Kolikrát bude mu ještě přáno vydat se do nepoznaných krajů? A tak se rozhodl nepominout žádný z podnětů, který by mu mohl alespoň něco z netušených tajů toho světa poodhalit. Čas je třeba využít účelně, avšak neuzavírat se před ničím, co může samo bytí nabídnout, byť by to mělo popřít vše, čemu jsme dosud pevně věřili. A právě pěší putování představovalo tu nejvhodnější metodu k seznámení s roztodivnými zajímavostmi, které jeho ubírání provázely. Ať už přespal pod širákem, ve stodole na seně, nebo velmi výjimečně v zájezdním hostinci, skutečně nebyla o takové jevy nouze. Šel sám, jindy se k němu přidal tovaryš hledající obživu, šli ve dvou, nebo jich byla celá družina pocestných. Jen občas zdržel se déle na jednom místě, to když jej zdejší svéráz natolik upoutal, že prostě nemohl jinak. Nikdy však nezapomínal na pravý cíl jeho jednou prašných jindy blátivých kroků. A čím víc se mu blížil, tím důrazněji se mu připomínal. Mírné podnebí studentovy domoviny nenápadně vystřídal nejprve chladivý vánek, aby ten byl nakonec zcela pohlcen umrtvujícím mrazivým větrem. Nebylo pochyb. Severní království se mu otvíralo. Od jeho hlavního města jej však stále dělily desítky mil a mořský průliv. Jeho odhodlání tím však nijak netrpělo. Nu co, říkal si. I tato tvrdá země mu jistě nabídne krom vytoužené perly poznání i další netušené poklady, kterými obrousí zatím ještě ostré a neotesané hrany své mladické moudrosti.
A když se nad studentem jednoho podvečera spustila sněhová vánice a kvůli krátícím se dnům již zase nebylo na krok vidět o nějakou tu minutu dřív, rozrazil těžké dveře v závějích zapadlé krčmy, kterou mu do cesty společně se všemi zapomenutou osadou postavila šťastná hvězda. Několik hostů choulících se nad talíři kouřící polévky ani nezvedlo hlavu z oblaku páry. U vysokých kamen se tísnilo několik dalších, kterým již pálenka rozzářila tváře do ruda. Zapadlá očka a rudé vystouplé žilky na nosech svědčily o oblíbenosti toho nápoje, který za daných podmínek šetřil víc než jednu otep dřeva. Za všeobecného nezájmu se tedy mladík usadil k volnému stolu a snažil se uvyknout na nenadálý příval tepla, neboť jej klesající teploty obejmuly již před mnoha mílemi jeho dnešního putování. Objednal si pak to nejlacinější, co skromná kuchyně nabízela, tedy polévku, a když ji zhltl, nepohrdl nakonec ani pálenkou. Jelikož díky ní povolily nejen ledy, ale i ostych, dal se do řečí s jedním z místních, kteří vedli v teple u kamen řeči obvyklé pro danou hodinu a úměrné množství vypitých sklenek. A v této neobyčejné společnosti zaslechl tehdy bakalář poprvé slova, která na příští dny pozměnila jeho původní plány a sledovaný severní kurz.
Hlasité předčítání