֍ 33. A co bude dál? ֍
„Co to bylo za prášek?“ obrátím se na bratra o hodnou chvíli později, když sletíme na zem, aby si naši dva srdnatí letci dali pauzu.
„Něco, co jsem vytvořil, když jsem zkoumal to svinstvo v jejím žrádle,“ kývne hlavou směrem k mé gryfici. „A zabralo to, takže jsi celá!“ věnuje mi vzápětí úsměv plný úlevy.
„Skoro,“ ukážu mu zafačovanou ruku.
Než se můj sourozenec najednou bílý jako stěna stihne vzpamatovat a něco ze sebe vypravit, předběhnu ho: „Hned jak se dostaneme do relativního bezpečí mi na to něco dáš, neboj.“
„Nebudu lhát, najednou vůbec nemám radost.“ Vylije mi Forail o několik hodin později na ruku tmavě žlutou tekutinu. Která dost pálí.
„Au!“ praštím ho.
„Promiň. Promiň. Promiň.“ Drmolím vzápětí, zatímco zběsile mrkám, abych zahnala slzy. Vždyť mám ruku v jednom ohni!
Jakmile to rozdýchám, prohlédnu si jeho obří brašnu. „Jak je vůbec možné, že jsi tak vybavený,“ Má tam kromě dek a jídla taky právě obvazy a různé další serepetičky, se kterými určitě nepřijel.
„Když jsi byla zavřená, byl jsem pilný. Navíc jsem měl takový divný pocit, takže jsem vykouknul z pokoje a akorát viděl tebe s Gunnarem zacházet za roh.“ Pokrčí rameny. „No a tak jsem popadl co šlo a nacpal to sem. Vyběhl za vámi. Ještě jsem cestou navštívil kuchyň. Jen je škoda, že jsem nedorazil dřív.“
„Jeho škoda teda opravdu není.“ Vzpomenu si na to, co mi Gunnar řekl.
Forail bez zaváhání přitaká: „Ani jednoho z nich.“
„Co bude teď?“ objemu ho. „Za patami nám hoří už dvě království.“
Bratr mé obětí opětuje a pak se unaveně odtáhne, aby mi přejížděl palcem po jizvách na tváři. „Nejdřív se uzdravíš. A pak se uvidí. Můžeme jít za Heldinem s tím, že jsou akobarci oslabení a je vhodná doba na útok. Navíc známe palác zevnitř.“
Odmlčí se a po chvíli uvažování dodá: „Nebo se vydáme do Patorynského království a zkusíme něco tam.“
„To už nějak dopadne.“ Ani nepokrčím rameny, protože jsem úplně vysílená. „Hlavně že jsme spolu.“
„Sakra!“ uvědomím si vzápětí že existuje něco dost podstatného, co zůstalo ležet v písku Einařina boxu.
„Ztratila jsem ten nůž od tebe,“ věnuju omluvný pohled Forailovi, který na mě nechápavě zírá. Potom se jeho výraz změní v útrpný.
„Opovaž se tam vracet!“ ucítím vzápětí jeho pěst ve svém rameni.
Úder mu samozřejmě oplatím, i když moje levačka už dnes nemá takovou sílu jako obvykle. „Neboj. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo.“
Hlasité předčítání