֍ 27. Trocha akrobacie na zpestření nudného cestování ֍
Té noci mě výčitky navzdory únavě drží vzhůru. Zato Enif jsem schopen dorůžova a vesele mi háže hřívu do obličeje, sotva vyrazíme. Po chvíli ho to přejde a já se neubráním ušklíbnutí. Pohyb mu prospívá.
Čím více přibližujeme civilizaci, tím víc ten nervóznější. Co tam na mě čeká?
Tohle pobíhá překvapili poklidně. Stejně jako hladina předchozího potůčku, který už se dávno změnil v širokou řeku.
„Hej, Nairi!“ Mává na mě zničehonic Forail, čímž mě probere ze zamyšlení. Potom ještě něco volá, ale nemám vůbec tušení co.
„Děje se něco?“ křiknu na něj. On zavrtí hlavou a opět se mi pokouší co sdělit, ovšem stejně nezřetelně, takže výsledek je úplně totožný s tím předešlým pokusem o komunikaci.
„Poleť blíž!“ mávnu na něj a čekám na vhodný okamžik.
„Připrav se,“ pohladím Enifa a to samé vzápětí zahulákám na bratra, který mi věnuje jen zmatený pohled.
Všude jsou křídla, a tak napočítám do tří. Soustředím se na svůj dech a taky na vhodný okamžik. Takže potom dostanu pocit, že pojedu se kvůli téměř bijícím se křídlům chystá svého koně odvolat, a tak prostě skočím.
Zlomek sekundy letí vzduchem. Poté přijde očekávaný náraz. Mnou, jenže ne Forailovým pegasem, který se samo sebou lekne a okamžitě se pokusí odstranit z mého dosahu. A tak udělá naprosto logickou věc. Ucukne.
Já se ocitnu v jiné pozici než jsem neočekávala, a teprve poté si uvědomím, že se ničeho nedržím. Gravitace koná, zatímco já zoufale chmatám kolem sebe. Pod levou ruku se mi dostane kus sedla, ale pravá sjede po oblém koňském zadku dolů.
Začínám lehce panikařit, a taky viset za jednu ruku vysoko nad zemí. Paráda. A protože jsem zpocená, můj chvatný pokus o úchop sedla také není zrovna ideální, což spěje k dalšímu drobnému detailu. Začnu pomalu klouzat dolů. Ještě větší paráda.
Můj mozek se rozhodne vypovědět službu a já si začnu horečnatě představovat, jaká přesně bolest mě čeká při dopadu na zem. Když vtom se můj drahý sourozenec konečně vzpamatuje a chytí mě. Toho rychle využiji a přechytnu se a poté přitáhnu. Potom už nějak najdu balanc a vytáhnu se nahoru za bratra.
„Co děláš?“ otočí se na mě se smrtí v očích.
„Jinak si nepromluvíme,“ pokrčím rameny, předstírajíc že nevidím jeho pohled. Šok ze mě začíná pomalu odeznívat, což poznám, protože se mi začínají třást prsty rukou. Anebo je to neskutečným množstvím energie, které se mi rozlévá v žilách. Podívám se dolů… Já jsem vlastně docela dobrá.
„Ty ses snad úplně zbláznila, ne?“ v očích mu temně blýskne. „To nemáš žádný pud sebezáchovy?! Že se kvůli jednomu rozhovoru málem zřítíš z-,“ podívá se dolů a zbledne o pár odstínů. „Netuším kolika metrů!“
Opět pokrčím rameny, protože si netroufám mu na to cokoli říct. I když pegasové průměrně létají kolem stovky metrů vysoko a mnohdy i výš, takže odpověď by asi měla být jasná.
„Cos na mě volal předtím?“ zeptám se ho místo toho, abych se ho snažila naštvat. Poté mu položím hlavu na rameno. Veškerý adrenalin, který se mi valil v žilách je fuč.
„Ptal jsem se, jestli máš nějaký plán,“ podívá se na mě úkosem. „Ale nevidím jediný důvod kvůli tomu předvádět sebevražedné kusy.“
Rozhodnu se ignorovat jeho poslední větu. „Nemám. Absolutně netuším, co dělám.“
„To je mi jasné. Právě jsem toho byl na vlastní oči svědkem.“ Ještě stále nemění svůj přísný výraz, což mě lehce znervózní. Však to dobře dopadlo, ne?
Hlasité předčítání