„Existuje nějaký důvod, proč jdeme do vesnice?“ zeptám se, protože si nejsem úplně jistá, jestli se mi úplně chce být mezi lidmi.
„To někam vede?“ Otočí se na mě překvapeně Gunnar.
„Ano, na samotný konec světa.“ Věnuju mu pohled, kterým se ho ptám, jestli to myslí vážně. Vzít mě někam, kde lidi z hradu, jako jsme my dva, nejsou zrovna dvakrát vítaní.
„Tak se můžeme kdyžtak vrátit,“ pokrčí rameny. „Chtěl jsem se jen projít. Uvnitř začíná být docela dusno.“ Kývne hlavou směrem k obrovské věžaté budově s plno barevnými prosklenými okny, kterou jsme právě opustili.
„Opravdu? Jen se projít?“ Založím si ruce na prsou.
„Ano, skutečně je tomu tak. Jen na tom snad něco divného?“ podívá se na mě se zvláštním výrazem ve tváři, který nedokážu plně rozklíčovat. „Proč jsi tak podezřívavá?“
Zastavím se a nějakou dobu na něj zírám.
„To je docela jasné,“ ukážu na celý svůj obličej, když se mi povede zpracovat, co že to vlastně vypustil z úst. „Asi mám dobrý důvod být podezřívavá, nemyslíš?“
Na to velitel nic neřekne. A to je dobře. Protože si nejsem jistá, jak bych reagovala na cokoli, co by ten pitoma řekl. Možná by to byla poslední šance, a pak by to začalo být velmi ošklivé. Rozhodně bych se nedržela zpátky.
„Zmínil jsi něco o dusnu,“ pokusím se změnit téma. A sama musím uznat, že to byl chabý pokus.
Zavrtí hlavou, což podle mě znamená, že je to dost chabé i na něj, ale nakonec potom, co se rozejde odpoví a zní podivně přiškrceně a dokonce nejistě. „Vlastně jsem o tom s tebou chtěl mluvit.“¨
„A už nechceš?“ doběhnu ho. Co se ksakru děje?“
„Mluvit úplně ne. Spíš ti to ukázat.“ Nechápu, o čem mluví, když vtom z kapsy vytáhne dopis a podá mi ho. Když ho otevřu zjistím, že je velmi podobný tomu, který jsem mu pomohla rozlousknout minule.
Poškrábe se na krku: „Já to tam prostě nevidím, ale ty ano. Mohla bys prosím…“
Kývnu a dám se do čtení:
Drahá Glorie,
I přes události, které se v minulých dnech udály ti chci oznámit, že už se cítím mnohem lépe a chystám se tě navštívit. Dej mi však čas, abych se připravila na cestu k tobě. Však víš, jak špatně snáším cestování. Konečně však uvidím, jak si žiješ, což mi dělá radost. Potřebovala bych však od tebe jisté informace. Například jestli je rychlejší vydat se přes město, nebo kolem něj. Obávám se, že cesty budou obsazeny. Pamatuji si také, že jsi mě varovala, že tvůj dům zrovna nepřipomíná paláce či jiné honosné budovy. Doufám tedy o radu, co je vhodné s sebou vzít.
S láskou tvá Anoletta
„Hm, použil stejná jména.“ Dumám nad dopisem a hledám stíny, jako předtím, ale nic podezřelého nevidím. Po dlouhé chvíli omílání textu dokola a dokola si ale všimnu jedné zvláštnosti. Je to vlastně tak primitivní, že bych na to ani nepomyslela.
„Dej mi konečně informace pro obsazení paláce.“ Přečtu všechna slova, která jsou o něco tlustší, než je zbytek.
„Co to má znamenat?“ obrátím se na prince s vražedným výrazem, zatímco dopis prostě zabavím. „Jaké obsazení paláce? Vy nejste žádná mírová výprava?“
Nemůžu tomu uvěřit. Plane ve mě rázem taková zlost, jako asi ještě nikdy předtím. Si myslí, že si může dělat, co chce bez jakýchkoli dopadů? Já mu ukážu. Usměju se, ale není to pozvednutí koutků, na které jsou všichni zvyklí. Mou tvář lemuje krutý úsměv, který slibuje pomstu. Za to, že mě přiměl uvěřit jeho lžím.
„No, neměli jsme být, ale jsme.“ Couvne přede mnou. „Rozhodl jsem to.“
Můj úsměv ztuhne.
Hlasité předčítání
