„Neblbni!“ pokouším se ho zastavit, takže nakonec nespadne. Dřevo ale zavrzá takovým způsobem, až se bojím, aby se celá konstrukce nerozpadla. „Když to rozbiješ, tak na čem budu spát!“
„Půjdeš ke Gunnarovi!“ začne ten pitomec vstávat. „To je vlastně úplně dokonalá výmluva! A ani by to nemusela být výmluva.“ Směje se.
Než stihne provést to, co má v plánu, a co měl pravděpodobně být skok na mou úžasnou postýlku, tak ho z ní, ne zrovna elegantně a jemně, shodím. S velkým řachnutím dopadne na zem, takže se divím, že se sem nikdo nežene zjišťovat, co se děje. Potom si uvědomím, že je to přece můj pokoj, takže je jasné proč.
„Přestaň se chovat jak hovado, jinak tě vyhodím,“ varuju vstávajícího bratra.
„To bys mi přece neudělala má milovaná sestřičko,“ uculí se na mně. A pohodí hlavou, načež se začne promenádovat od dveří k oknu. Vrtí přitom boky takovým způsobem… skutečně jako některé šlechtičny.
„Ty jsi fakt spadl na hlavu. Co to s tebou dneska je?“ kroutím nad ním hlavou.
Zastaví se. „Se mnou nic. Jen jsem si přišel vyzvednout odměnu za to, že chodím na tvé hlídky,“ neviditelným vějířem si ovane obličej, a potom na mě mrkne. „A mám tě přesvědčit jít se s ním projít,“ vyhrkne pak, čímž mě rozesměje.
„Cože?“ přestanu se smát, protože mi dojde, že to Forail myslí vážně.
„Slyšelas dobře,“ založí si ruce v bok a věnuje mi povýšený pohled. „Gunnarovi už pikniky zřejmě přijdou jako příliš neoriginální nápad, takže tě mám přesvědčit, ať s ním jdeš do zahrad. Nebo kamkoli jinde, je mu to fakt fuk.“
„A do katakomb by se mnou náhodou jít nechtěl?“ odfrknu si. Co si to šlechtické pako o sobě vůbec myslí?!
„Věř mi, že i na to by ti kývl,“ ušklíbne se Forail. „A i kdyby se mi tento tvůj nápad čirou náhodou líbil, tak ti radím jít spíš někam do lesa. Do přírody.“
„Říkáš to, jako by bylo nad slunce jasné, že s ním někam půjdu,“ podezřívavě se na něj zadívám. To snad zapomněl, že jsem kvůli tou ničemovi ještě stále naštvaná?
„Ale ty půjdeš, Nairi,“ prohlásí s naprostým přesvědčením. To mě znervózní. Nestává se často, že by mě Forail přesvědčoval s takovou jistotou. Chvíli váhám, ale pak se ho na to rozhodnu zeptat.
„Proč vypadáš tak jistě?“
„Protože kdo jiný než já by ti potom koupil nové dýky?“ ušklíbne se.
„Jako vážně?“ zalapám po dechu. Opařeně stojím a nevím, jestli ho mám obejmout nebo nakopnout.
Taková drzost! Využívat mou slabost pro zbraně proti mně! Zvítězí za nedlouho vztek. Této změny si všimne i můj milovaný bratříček, ale to už je pozdě, už ho totiž strkám ze dveří. Prásknu mu jimi přímo před nosem: „Tak teď mi nelezte na oči ani jeden!“
Hlasité předčítání