“Maminko, tatínku, co to ti lidé dělají? A ta paní v modrém cvičí? A ostatní to po ní opakují?” zasmál se chlapec odvrátiv pohled z propracované ilustrace na jedné z voskovaných stránek. Nespouštěl z ostatních zrak, když čekal další odpověď od některého ze svých rodičů. Několik uplakaných obličejů sedících v řadách před nimi se otočilo jejich směrem. Některé propadli v nářek ještě pronikavější.
“Ano… Je to tak… To je… taková hra,” zakoktala matka a odvrátila zrak. Po tvářích jí stékaly tlusté slzy. Kvapně se je snažila otřít. Chování ostatních cestujících raději nevěnovala příliš pozornosti. Považovala to už za zbytečné.
“Tak tak, je to hra. Ta paní udělá nějaké gesto a ostatní ho musí opakovat. My s maminkou budeme hrát s nimi. Ty si ale klidně čti, ať ti nic neuteče,” přispěchal manžel své manželce na zoufalou pomoc. Klidnými pohyby pak sejmul kravatu a vložil ji do kapsy saka tak, aby chlapec jeho pohyby zachytil. Ne, tohle počínání nebylo marné. Přece své děťátko stále miluje! A když pak koutkem oka pohlédl průhledem vpravo, obrysy vesnic a zlátnoucích polí pod nimi se jevily stále zřetelnější.
A tak se i oba rodiče snažili připravit na to, co mělo nastat a co se zdálo přijít zcela nevyhnutelně a velmi brzy. Vykonali, co jim jedna z dam v modrém nařídila, a víc už nebylo co. Nic, čím by se ještě aspoň na kratičký okamžik zaměstnali a odvedli tak svou pozornost, od toho, co se zdálo být tak blízko. Třeba je ještě naděje. Muž a žena si vyměnili zoufalé pohledy, a každý položil dlaň na paži synka sedícího mezi nimi. Ten tímto gestem utvrzen, že není třeba se strachovat, svěřil svůj zájem již plně další stránce napínavého příběhu a sklopil k němu zcela svůj zrak. Ani jeden z rodičů se pak už nerozhlížel. Dosavadní dění pro ně ztratilo na důležitosti. Nechtěli marně plýtvat drahocenným časem, který nepolapitelně pádil vpřed neohlížeje se na jejich strachy a touhy.
Přestože si nyní již mnohý z oněch ztracenců povšiml, že to, co se odehrává venku, neponechává zjevně mnoho zbývajícího času, většina stále poslušně setrvávala v pozici snad nejvhodnější pro stav nouze, do kterého byla uvedena zoufalou snahou dam v modrém. Asi tak jako se tonoucí chytá byť i toho nejkřehčího stébla v dosahu rozdrásaných konečků znavených prstů. Jako by snad něco tak komicky vyhlížejícího mohlo odvrátit nevyhnutelné. Co víc se však dalo dělat? Již rozeznávali střechy jednotlivých domů, když celou scénu zahalilo zlověstně duté prázdno všepronikajícího ticha. V tu chvíli ustaly výkřiky, které stále častěji rozřízly vzduch naplněný sténáním a pláčem. Ten předěl jako by ohlásil nástup finálního dějství jejich pouti. Motory přestaly pracovat. Jen vánek slabě fičel za okny a hladil elegantní křivky trupu. Snad se ten neviditelný živel toužil ještě naposledy polaskat s chladně povýšenou kráskou. Potěšit se jejími namyšleně dobyvačnými grimasami a gesty. Už toho ale bylo dost. Již jste se až příliš povyšovali nad svou chatrnou, k zemi přibitou schránku plnou zmatků. Nechte si je tam dole. V přízemí. Avšak co je prostým ztracencům po velkých příbězích. Oni mají své vlastní. A ty jsou jen a jen jejich. Právě v takových chvilkách nabývají na důležitosti. Jako by už nebylo nic víc, než jen oni a jejich milí, kteří jsou a navždy budou víc než oni sami. Malý chlapec však nic z toho nechápal, nevnímal. Rodiče byli úspěšní. A protože věděli, že dál již nebude nic, v okamžiku, který se jim zdál být tím posledním, matka i otec pevně objali ten záhy zmařený život, jenž vzešel z jejich žil.
Tak setrvali zbývajících několik vteřin. Pak se letadlo zarylo do země, aby pohřbilo všechny, kdo svěřili své bytí jeho křehkému tělu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotný motiv blížící se letecké havárie není v literatuře zcela nový, ale tvůj úhel pohledu ho činí výjimečným. Zaměření na rodiče, kteří se snaží do poslední chvíle uchránit své dítě před hrůznou realitou, dává příběhu obrovskou emocionální hloubku. Je to silná, srdcervoucí a nosná myšlenka, která čtenáře okamžitě zasáhne a donutí ho přemýšlet nad tím, jak by se zachoval on sám.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto strhující a představuje jednoznačně nejsilnější stránku tvého textu. Skvěle pracuješ s kontrastem mezi klidem nevinného dítěte ponořeného do knihy a narůstající panikou dospělých, kterým dochází nevyhnutelnost situace. Podařilo se ti vybudovat mrazivé, klaustrofobické napětí a závěrečná scéna smířeného objetí vyvolává skutečně hluboké emoce.
Provedení – ★★★☆☆
Máš velmi bohatou slovní zásobu a krásný literární jazyk, ale text místy trpí příliš složitými souvětími a odbočkami vypravěče (např. rozřazování cestujících do skupin), což zbytečně brzdí tempo a vytrhává čtenáře z děje. Dialogy mezi rodiči a synem naopak fungují skvěle a působí přirozeně. V textu je několik pravopisných chyb, zejména ve shodě přísudku s podmětem (klopýtali dámy, některé propadli) a překlepů (Může a ženy), ale to se dá snadno vychytat při korektuře, důležitější je tvůj zjevný cit pro vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o neobyčejně silný a emotivní text, který dokazuje, že máš velký talent pro psychologii postav a budování tísnivé nálady. Pokud v budoucnu trochu zjednodušíš stavbu vět a omezíš rušivé vysvětlující vstupy vypravěče, tvé příběhy budou mít ještě drtivější a plynulejší dopad. Určitě v psaní pokračuj, dokážeš ve čtenáři zanechat hluboký dojem, a to je dar, který se nedá naučit.