“To nic není… Jen prudký vítr… Už to bude dobré,” pokusila se matka chlapce rozhlížejícího se vytřeštěnýma očima křečovitě uklidnit a podala mu ze země zvedlou knížku. Otec si zatím nervózně poposedal na své sedačce a sledoval dámy v modrém, které se pokoušely ošetřit zraněné. Snad i on očekával, že útěcha přijde právě prostřednictvím těchto několika málo andělů. A ani na vteřinu nepustil ruku svého vystrašeného synka.
“To jen kapitán hledá lepší cestu, chlapče. Za chvilku se všechno utiší a brzy budeme doma. Spolu.” zašeptal otec nejistě do chlapcova ucha, když se matka snažila z manželovy tváře vyčíst, zda je o vlastních slovech skutečně přesvědčen. Znala ho však již příliš dlouho a hluboce. Dobře věděla, že se v jeho mysli mísí chmurné obrazy tragického konce s touhou po spáse vytouženého synka. Pevně sevřela levou ruku milovaného chlapečka. Nezdálo se ale, že by na něj milosrdné snahy jeho rodičů jakkoli působily. Kroutil hlavičkou kolem dokola a očima těkal po jednotlivých cestujících, jejichž rozrušené počínání jej neuklidňovalo. Spíš naopak. Další a další otázky vyvolány nezvyklou scénou brázdily dětskou mysl upínající se v tom okamžiku k jediné věčně pevné jistotě. K rodičům.
“A proč ta paní pláče? Co to šeptá? Mami, tati, já mám strach!” zaskuhral chlapec s pláčem na krajíčku. Pustil otcovu dlaň a natáhl se oběma rukama k matčině krku. Otec znovu vyhlédl z okénka. To, co spatřil, ho jen ujišťovalo o bezvýchodnosti dalšího vývoje událostí. Pocítil palčivou bolest v břiše. Krev mu bušila ve spáncích. Raději se znovu otočil zpět k rodině, aby zachytil, jak se matka usilovně snaží synkovi co nejpřesvědčivěji odpovědět. Ona se nyní stala jeho modrým andělem. Na okamžik se jí zatočila hlava a udělalo mdlo. To když koutkem oka zahlédla přes manželovo rameno výjev za okenní tabulkou.
“Víš, ta paní se asi také zranila při tom otřesu. Když pláče, tak ji to tolik nebolí. To je normální. Všechno je normální,” a na tu poslední větičku položila tak nepřeslechnutelný důraz, jako by snad jejímu obsahu skutečně věřila. Chlapec o odpovědích, které mu rodiče poskytovali, příliš nepřemýšlel. Nemusel. Důležité bylo, zda působily jako věrohodný zdroj úlevy. Věci kolem něj se vyvíjely tak podivně, ale dokud je s maminkou a tatínkem, a ti jsou klidní, všechno je v pořádku. Máma s tátou přeci vše zařídí. Ano, i takové myšlenky běžely tou nevinně nezkušenou hlavičkou, když se náhle jedna z dam v modrém postavila do uličky mezi sedadly, autoritativně si získala pozornost takřka všech přítomných a jala se cosi gestikulovat, což doprovázela hlasitými příkazy. Chlapce to však již nezajímalo a pokoušel se znovu ponořit do linky příběhu, který mu před několika minutami doslova vypadl z rukou. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Alespoň díky tomu mohli být rodiče mírně spokojeni.
Šířící se panika sycená rostoucí beznadějí tak mohla být dočasně zastavena. Bylo načase. Vždyť na to většina přítomných čekala jako na spásu. V modré kostýmky oděné dámy důrazně instruovaly dosud neuspořádaně působící masu cestujících, která se rázem proměnila v poslušné vojsko a na slovo jejich příkazy uposlechla. Ne snad, že by ti dosud plačící ve svém nářku ustali, to ne. Ale i přes jejich rozkládající se stabilitu v očekávání neblahého vývoje věcí příštích byli ještě stále schopni přinutit se k vcelku jednoduchým úkonům, které si na nich dámy vynutily. Kdo měl dosud brýle na nose, strkal je spěšně do kapes, muži rozvazovali kravaty, všichni si pak utahovali bezpečnostní pásy a i jinak roztodivně si počínali, v nichž nyní spatřovali aspoň špetku naděje. V reproduktorech nad jejich hlavami to náhle zachrastilo a ve spleti šumu se ozval mužský hlas, který cosi stroze oznamoval. V nastalých manévrech však tato informace zcela zapadla. Všichni se soustředili jen a jen na usilovné snahy dam v modrém, jež se pro tuto chvíli proměnily v jejich anděly spásy. A příkazy někoho tak mocného se jistě vyplatí poslechnout. Proto konali tak, jak jim bylo nakázáno. Někteří ochotně, jiní pozvolna, ale konali tak skutečně všichni.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotný motiv blížící se letecké havárie není v literatuře zcela nový, ale tvůj úhel pohledu ho činí výjimečným. Zaměření na rodiče, kteří se snaží do poslední chvíle uchránit své dítě před hrůznou realitou, dává příběhu obrovskou emocionální hloubku. Je to silná, srdcervoucí a nosná myšlenka, která čtenáře okamžitě zasáhne a donutí ho přemýšlet nad tím, jak by se zachoval on sám.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto strhující a představuje jednoznačně nejsilnější stránku tvého textu. Skvěle pracuješ s kontrastem mezi klidem nevinného dítěte ponořeného do knihy a narůstající panikou dospělých, kterým dochází nevyhnutelnost situace. Podařilo se ti vybudovat mrazivé, klaustrofobické napětí a závěrečná scéna smířeného objetí vyvolává skutečně hluboké emoce.
Provedení – ★★★☆☆
Máš velmi bohatou slovní zásobu a krásný literární jazyk, ale text místy trpí příliš složitými souvětími a odbočkami vypravěče (např. rozřazování cestujících do skupin), což zbytečně brzdí tempo a vytrhává čtenáře z děje. Dialogy mezi rodiči a synem naopak fungují skvěle a působí přirozeně. V textu je několik pravopisných chyb, zejména ve shodě přísudku s podmětem (klopýtali dámy, některé propadli) a překlepů (Může a ženy), ale to se dá snadno vychytat při korektuře, důležitější je tvůj zjevný cit pro vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o neobyčejně silný a emotivní text, který dokazuje, že máš velký talent pro psychologii postav a budování tísnivé nálady. Pokud v budoucnu trochu zjednodušíš stavbu vět a omezíš rušivé vysvětlující vstupy vypravěče, tvé příběhy budou mít ještě drtivější a plynulejší dopad. Určitě v psaní pokračuj, dokážeš ve čtenáři zanechat hluboký dojem, a to je dar, který se nedá naučit.