„Vstáváme. Je krásné ráno.“ Budil jsem Utruma. Ten se však ani nepohnul.
„Haló!“ Zatřásl jsem s ním a nic. Jen mu ruka sjela z pohovky na zem. Sáhl jsem mu na čelo. Vtom jsem se lekl, jako nikdy. Byl studený jako pivo právě vyndané z ledničky. Po zádech mi přeběhl mráz. No pěkně děkuju. Komplikace s reklamní tabulí se mi pojednou zdála malicherná. Ještě jednou jsem zatřásl s bezvládným tělem a po ubezpečení se, že nežije, jsem vzal mobil a vyšel si zavolat na terasu. Když mě policie ubezpečila, že do hodiny přijedou, nechtěl jsem se vrátit do domu. Po chvíli mě však něco napadlo a já sešel do sklepa. Když jsem přičichl k misce s vodou, došlo mi, že jsem v té samé misce měl nedávno ředidlo. Sakra jak to ten chlap mohl vědět? Než jsem sklep opustil, dostal jsem ještě jednu ránu. Za bednou brambor se krčilo malé psí hovínko.
Přivolaný policista okoukl situaci a konstatoval, že je to divné. Zavolal posily a do večera bylo vše vyřízeno. Druhý den mě navštívil vyšetřovatel.
„Tak vy jste do protokolu uvedl, že k vám pan Kutum přiletěl tornádem, jo?“
„Utrum. Ano, seděl v křesle na dvoře.“ Neměl jsem chuť si tu situaci připomínat, jenže nebylo zbytí.
„No, víte, ono by to nebylo nic zvláštního, jenže ten pán neexistuje.“
„Jak to myslíte, neexistuje. Vždyť jste ho odvezli,“ oponoval jsem.
„To je sice pravda, ale on existuje jen fyzicky.“
„Samozřejmě. Psychicky nemůže existovat, když je mrtvý,“ snažil jsem se marně o vtip.
„To máte sice pravdu, ale ten člověk se nepohřešuje. Tak ven s pravdou. Kdo to byl? Je to váš známý, nebo jak to vlastně bylo?“
„Říkám vám, že přiletěl na křesle tornádem,“ vyhrkl jsem skoro naštvaně.
„Mohl byste mi to křeslo ukázat?“ prohodil úsměšně detektiv.
Zavedl jsem nevítaného hosta před krb. Poručík dlouho obcházel křeslo ze všech stran, poté ho naklonil, a když ten kus nábytku promnul rukou, jako by zkoušel, jestli je pohodlné, zamyšleně, spíše pro sebe spustil: „Tohle není žádná známá značka. Ani dřevo není běžné. Vypadá to, jako by to vyrobil nějaký malý podnik. Neznám ani to písmo na štítku. Buď je to několik století staré, nebo jsem se dobře neučil.“ Hned nato mi oznámil, že ho bude muset vzít k odborníkovi. Za tři dny přišel znovu a dával mi podepsat prohlášení, že se o zmíněném incidentu nebudu nikomu svěřovat. Namítl jsem, že mu nic nepodepíšu, protože jsem o tom již v místní restauraci mluvil se starousedlíky. Poručík se zašklebil a chvatně odešel.
Asi čtrnáct dní poté si v restauraci přisedl k mému stolu jeden známý jménem Karel, který donesl zaručenou zprávu, že mají u nich v laboratoři mrtvolu člověka, který svou strukturou neodpovídá našemu světu. Prý se tu zřejmě vyskytl z jiné dimenze. Nevím, jestli to byl můj host. Nevím, jestli byla ta zpráva zaručená, protože Karel byl v onom vojenském zařízení jen vrátný. Nevím, jestli byl Utrum z jiné dimenze, nebo cestoval časem, ale v každém případě mám zvláštní pocit, že něco z toho bude pravda, protože vojsko odvezlo na vlastní náklady i reklamní tabuli. A od té doby jsem Karla neviděl.
Hlasité předčítání