Když ale obcházel stůl, Sokrates se rozhodl provést nečekanou kalibraci gyroskopu. Svět v Emilově pravém oku se náhle otočil o devadesát stupňů doleva. Podlaha byla najednou stěnou. Emil v reflexivní snaze nespadnout do propasti, která tam nebyla, udělal podivný, krabí úkrok stranou, zakopl o vlastní nohu a s hlasitým žuchnutím narazil ramenem do kovové kartotéky v rohu místnosti.
Plechová skříň zaduněla jako gong v tibetském klášteře.
Za zrcadlem se ozvalo tlumené zalapání po dechu. Kratochvíl otočil hlavu, jeho kybernetické oko zacvakalo, jak přeostřovalo na inspektora přilepeného k nábytku.
„Jste v pohodě, šéfe?“ zeptal se zločinec s nefalšovaným zájmem. Přece jen, v podsvětí kolovaly zvěsti, že Vrána ovládá bojové umění využívající nepředvídatelné pohyby. Tomu se říkalo respekt.
„To byla demonstrace,“ vypravil ze sebe Emil přes zaťaté zuby a pomalu se odlepil od skříně. Rameno ho pálilo jako čert. „Demonstrace toho, jak snadno se tvůj pečlivě vybudovaný příběh může zhroutit, Karle. Stačí jeden chybný krok. Jedna… drobná odchylka v rovnováze.“
„Přepočítávám trasu,“ zahoukal Sokrates v jeho hlavě. „Na příštím kruhovém objezdu vyjeďte čtvrtým výjezdem přímo do pekla, vy hříšníci!“
Emil si promnul spánky. Cítil, jak se mu za krkem, přesně v místě, kde měl do páteře voperovaný titanový konektor, začíná šířit nepříjemné teplo. Ten krám se přehříval. Jestli okamžitě něco nevymyslí, buď mu vybuchne hlava, nebo se ztrapní před celým oddělením a Kratochvíl odtud odejde jako volný muž. Šlo o loupež zásilky vojenských neuro-čipů z překladiště v Holešovicích. Velký případ. Kapitán mu dýchal na krk.
„Dobře, Karle, zahrajeme si hru,“ řekl Emil a vrátil se ke stolu, tentokrát se přidržoval jeho hrany jako slepec zábradlí, protože v pravém oku mu teď sněžilo. „Já ti řeknu jedno slovo. A ty mi řekneš, co tě jako první napadne. Čistá psychologie. Rozumíš?“
„To je nějaká nová policejní metoda?“ zamračil se Kratochvíl podezřívavě.
„Nejnovější. Přímo z Centrály,“ zalhal Emil. Doufal, že když Sokrata donutí k jednoduché asociaci, možná z jeho poškozené mezipaměti vypadne alespoň útržek spisu, který si ráno nahrával. „Sokrate,“ zašeptal v duchu, pomocí sub-vokálního povelu. „Spis Kratochvíl. Klíčová slova. Důkazy.“
„Zpracovávám požadavek,“ zapraskalo mu v lebce. „Klíčová slova nalezena: Hovězí kližka. Cibule. Sladká paprika. Krev oběti.“
Emil zamrkal. To poslední znělo slibně, ten zbytek jako maďarský guláš. Rozhodl se zariskovat. Podíval se Kratochvílovi zpříma do očí – tedy, do jednoho z jeho tří očí, protože díky dvojitému vidění měl teď gangster na čele ještě jedno náhradní – a pronesl: „Paprika.“
