Holub s Tichou o krok ustoupili a s úctou sklonili hlavy.
„Základní pravidlo policejní práce, poručíku,“ pronesl Emil chraplavě, zatímco se opíral o zeď a čekal, až mu přestane brnět v koleni, „zní: Nikdy nenechte podezřelého – a vlastně ani své okolí – odhadnout váš další krok. Jakmile jste předvídatelní, jste mrtví.“
„Chápu, pane,“ přikývl Holub horlivě a dokonce si sám zkusil udělat malý, nejistý podřep, jako by si chtěl ten pohyb uložit do svalové paměti. „Pošleme zásahovku do té garáže v Libni.“
„Udělejte to,“ mávl Emil rukou, čímž nechtěně odklepl virtuální okno s nabídkou na prodloužení penisu, které mu Sokrates na poslední chvíli vygeneroval. „Já si teď musím jít… zanalyzovat data. Do ústraní.“
Když za sebou konečně zavřel dveře své malé, zakouřené kanceláře, svezl se do koženkového křesla a s hlasitým zasténáním nahmatal na zátylku malý, zapuštěný nouzový vypínač. Vyžadovalo to sílu a špičku propisky, ale po chvíli se ozvalo tiché cvaknutí.
Růžová mlha, recepty na guláš i smajlíky okamžitě zmizely. V uších mu přestalo pískat. Svět se vrátil do svých starých, trochu šedivých, trochu rozmazaných, ale naprosto stabilních kolejí.
Emil Vrána seděl v tichu, poslouchal bubnování kyselého deště do okenního skla a zíral na své ruce. Poprvé po deseti letech byl ve své vlastní hlavě úplně sám. Žádné statistiky, žádné pravděpodobnosti, žádné nápovědy. Jen on, jeho lehce rezavějící mozek a začínající migréna.
Natáhl se k šuplíku, vytáhl z něj starý, papírový poznámkový blok a obyčejnou tužku, kterou tam měl snad ještě z dob, kdy začínal jako pochůzkář. Chvíli na ty archaické předměty zíral. Pak se pousmál, otevřel blok na první čisté stránce a trochu kostrbatým písmem, protože ruka už odvykla, si napsal první poznámku k dalšímu případu. Možná to bez toho krámu v krku přece jen půjde.
