Byl to naprostý blaf. Technici ráno nenašli u jeho vznášedla vůbec nic, protože ani nevěděli, kde parkuje. Ale Kratochvíl nebyl žádný génius. Byl to muž činu, ne analýzy.
Těžký zločinec se sesunul na židli jako propíchnutý nafukovací člun. „To vymyslel Lojza,“ zamumlal zlomeně a zabořil tvář do dlaní. „Říkal, že přes ty mrazáky to bude čistý. Já jsem věděl, že jsem si měl vzít jiný boty. Tyhle měly vzorek jak traktor, drželo se to v tom…“
„Kde jsou ty čipy, Karle?“ zeptal se Emil měkce, zatímco mu Sokrates do ucha recitoval abecedu pozpátku.
„V garáži v Libni. Pod starou plachtou za míchačkou. Lojza tam na mě čeká. Já… já nechci jít sedět za vlastizradu, Vráno. Vždyť to byly vojenský čipy. Řekněte jim, že jsem spolupracoval.“
„Uvidíme, co se dá dělat,“ přikývl Emil velkoryse. Vstal, došel ke dveřím a zaklepal na ně, aby stráž odemkla. Když vycházel na chodbu, snažil se jít co nejrovněji, přestože mu Sokrates právě tvrdil, že gravitace v budově klesla na úroveň asteroidu Vesta.
Na chodbě už na něj čekali poručík Holub a kadetka Tichá. Oba vypadali, jako by právě viděli Mojžíše rozestoupit Rudé moře pomocí lžičky na boty.
„Panebože, inspektore,“ vydechl Holub a v očích měl čirou posvátnou hrůzu. „To bylo… to bylo neuvěřitelné. My jsme s kolegyní četli spis, ale o tom řeznictví tam byla jen malá poznámka pod čarou. Jak jste věděl, že ho zlomí zrovna psychologický nátlak přes gastronomické asociace? A ten úhybný manévr ke kartotéce, abyste ho vyvedl z konceptu a narušil jeho osobní prostor z nepředvídatelného úhlu… to učí na stážích u Interpolu?“
Emil se zastavil. Chtěl jim říct pravdu. Chtěl jim říct, že má v hlavě rozbitý toustovač, že ho bolí rameno a že by si nejradši lehl na podlahu a brečel, protože v levém oku teď vidí místo Holubovy hlavy obří žlutý smajlík s vyplazeným jazykem. Chtěl jim říct, že celá ta jejich moderní doba, ve které lidé přestali myslet a nechávají za sebe rozhodovat kusy křemíku, je jen obrovský domeček z karet, který se zhroutí při prvním softwarovém viru.
Ale pak se podíval na ty dva mladé, nadšené obličeje. Byli tak plní ideálů. Tak slepě věřili v systém a v neomylnost legend.
„Varování,“ zapraskal Sokrates a jeho hlas zněl jako splachování toalety. „Baterie na dvou procentech. Aktivuji nouzový protokol: Tanec malých labutí.“
Emilovi prudce zaškubalo v pravé noze, jak falešný nervový impulz projel míchou. Udělal podivný, trhavý podřep a vzápětí švihl rukou do vzduchu, jako by chytal neviditelnou mouchu.
