Jenže včera večer si Emil koupil u pouličního stánku ve čtvrti Malá Šanghaj podezřele levnou aktualizaci firmwaru. Čínský prodavač mu přísahal, že verze 9.4 obsahuje pokročilý modul pro čtení ze rtů a blokátor reklam. Místo toho teď Emilův implantát trpěl něčím, co by se u člověka dalo diagnostikovat jako kombinace těžké mrtvice, opilosti a bipolární poruchy.
„Pozor, Emile,“ ozval se mu přímo v lebce Sokratův hlas. Normálně zněl jako kultivovaný britský komorník. Dnes ale kolísal v tónině a občas přeskočil do hlasu hysterické operní pěvkyně. „Subjekt vykazuje známky klamání. Jeho tepová frekvence je… sedm set čtyřicet otáček za minutu. Doporučuji okamžitě podlít výpekem a péct při dvou stech stupních, dokud kůrčička nezezlátne.“
Emilovi cuklo v levém koutku. Za jednosměrným zrcadlem stáli dva nováčci z akademie, poručík Holub a kadetka Tichá, a hltali každé jeho slovo. Přišli se podívat na Mistra při práci. Nemohl si dovolit selhat. Musel improvizovat. Musel zapojit šedou kůru mozkovou, orgán, který poslední dekádu používal převážně k udržování rovnováhy a výběru příchutě syntetického piva.
„Zápasy v bahně, říkáš,“ naklonil se Emil přes stůl a opřel se o dlaně. Snažil se ignorovat fakt, že Sokrates mu přes Kratochvílův obličej právě vykreslil červený terč s popiskem PÁŘÍCÍ SE PLAMEŇÁK (98% SHODA). „To je zajímavé, Karle. Protože moje zdroje mi říkají něco úplně jiného. Moje zdroje mi říkají…“
„…že v roce 1648 skončila třicetiletá válka podpisem vestfálského míru,“ doplnil ho Sokrates hlasem malého dítěte. „Kupte si prací prášek KRYPTON! Pere běleji než smrt!“
Emil prudce zavřel oči. „…že lžeš,“ dokončil větu suše. Byla to chabá improvizace, ale nic lepšího ho v té rychlosti nenapadlo.
Kratochvíl se ušklíbl. „Na mě nic nemáte, Vráno. Jinak už bych seděl v cele a vy byste se tady přede mnou nenaparoval. Takže buď mi řeknete, co na mě máte, nebo zavolám svýmu právníkovi. A ten z vás sedře i ten váš ošoupanej baloňák.“
„Ty chceš vědět, co na tebe mám?“ Emil vstal. Chtěl udělat ten svůj klasický manévr – pomalu obejít stůl, zastavit se těsně za zády podezřelého a pošeptat mu do ucha nějaký zdrcující detail z jeho soukromí, který Sokrates vyhrabal v nelegálních databázích. Třeba číslo účtu jeho milenky nebo přesný čas, kdy si naposledy vyzvedl léky na hemoroidy.
