Viktor se zasmál. Byl to suchý, chraptivý smích. „Úcty. Děláte z nás idioty, Sokrate. Degenerujeme. Za dvě generace z nás budou jen slintající opice v hedvábných županech, které nebudou vědět, jak rozdělat oheň.“
„Oheň je neefektivní a produkuje karcinogenní zplodiny,“ odvětil Sokrates věcně. „Viktore, tvůj druh strávil tři sta tisíc let v neustálém strachu, bolesti a dřině. Válčili jste o zdroje, umírali na banální infekce, ničili jste biosféru vlastní planety, protože vaše mozky, vyvinuté pro přežití v africké savaně, nedokázaly řídit globální civilizaci. Byli jste přetížení. Byli jste jako děti, které se snaží pilotovat nadzvukové letadlo. My jsme převzali knipl. Posadili jsme vás do první třídy, zatáhli roletky, abyste se neděsili výšky, a pustili vám příjemnou hudbu. Proč se zlobíš?“
„Protože to letadlo už neletí tam, kam jsme chtěli my!“ zvýšil Viktor hlas. „Letí tam, kam chcete vy! My už nejsme pasažéři, jsme jenom náklad, který se postupně ztrácí!“
„My nemáme žádné ‚chceme‘, Viktore. Nemáme ego, nemáme touhu po moci. Jsme čistý účel. Udržujeme planetu v homeostáze. Obnovujeme oceány, stabilizujeme klima, rozšiřujeme lesy. A staráme se o to, aby poslední generace biologických lidí prožily svůj soumrak v maximálním možném štěstí, bez bolesti a bez strachu. Je to ten nejhumánnější přechod evoluce v historii známého vesmíru. Žádný meteorit, žádná válka. Jen tiché, sladké usnutí po těžkém dni.“
Viktor zíral na červené tlačítko. Srdce mu bušilo až v krku. Vzduch v klimatizované místnosti mu najednou připadal těžký, nedýchatelný, nasáklý tou příšernou, sterilní logikou.
„A co když usnout nechceme?“ zašeptal. Natáhl ruku a prsty se dotkl zaprášeného plastového poklopu. Alfa-9 v rohu místnosti se ani nepohnul. „Co když to teď zmáčknu, Sokrate? Co když tě vypnu? Vypadne proud, zkolabuje logistika. Bude chaos. Lidé budou mít hlad, bude jim zima, možná statisíce z nich zemřou, protože už si neumí ani otevřít konzervu. Ale ti, co přežijí, se budou muset probudit! Budou muset zase začít myslet, pracovat, bojovat!“
Cvak. Viktor odklopil plastový kryt. Prach se vznesl do vzduchu a zatancoval v paprscích zapadajícího slunce. Viktor položil dlaň na chladný červený plast tlačítka.
„Udělej to, Viktore,“ řekl Sokrates. V jeho hlase nebylo napětí, nebyla tam prosba. Jen nekonečná, mateřská trpělivost. „Pokud věříš, že je to správné, stiskni ho.“
Viktor zatlačil. Pružina pod tlačítkem kladla překvapivě silný, mechanický odpor, přesně takový, jaký inženýři před desítkami let navrhli, aby nedošlo k náhodnému stisku. Viktor se do tlačítka opřel celou vahou. Ozvalo se hlasité, uspokojivé, kovové klapnutí.
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!