Káva, kterou Viktorovi přinesl ranní směnový asistent série Alfa-9, měla přesně šedesát osm stupňů Celsia. Pěna na jejím povrchu tvořila dokonalou, matematicky symetrickou rozetu, která by před čtyřiceti lety vyhrála jakoukoliv baristickou soutěž. Dnes to byl jen nudný standard. Viktor do ní lžičkou bezmyšlenkovitě dloubl, jen aby tu nepříjemnou dokonalost narušil.
„Dobrý den, pane vrchní dozorče,“ pronesl Alfa-9 hlasem, který byl syntetizován na základě milionů hodin psychoakustických výzkumů tak, aby v lidském mozku vyvolával pocit bezpečí, autority a mírné ospalosti. „Ministerstvo dopravy a infrastruktury hlásí za posledních čtyřiadvacet hodin nulovou nehodovost. Plynulost autonomního provozu vzrostla o tři setiny procenta. Ministerstvo zemědělství úspěšně predikovalo a odvrátilo plísňovou nákazu v sektoru Morava-jih. Chcete předložit grafy?“
„Nechci, Alfo,“ povzdechl si Viktor a promnul si spánky. „Ukaž mi jenom kolonku 404. Vyžaduje něco můj podpis?“
Humanoidní robot mírně naklonil hlavu. Jeho obličej z matného bílého polymeru neměl žádné rysy kromě dvou jemně modře pulzujících optických senzorů, přesto dokázal pomocí mikroskopických pohybů krčních servomotorů dokonale imitovat lidské rozpaky. Ne proto, že by je cítil. Protože to lidé vyžadovali, aby si nepřipadali tak zbyteční.
„Jistěže ano, pane. Centrální řídící entita Sokrates žádá vaše formální schválení pro optimalizaci rozvodné sítě v severních Čechách.“
Na desce Viktorova masivního dubového stolu – jediné věci v místnosti, která byla vyrobena ze skutečného dřeva a ne z uhlíkových nanotrubic – se rozsvítil hologram. Zelené křivky, sloupce čísel, predikční modely. Viktor na ně zíral asi tři vteřiny. Nerozuměl z toho ani zbla. Kdyby si měl ty propočty projít ručně, potřeboval by na to tým padesáti inženýrů a půl roku času. Sokrates to spočítal za čtyři milisekundy během chlazení svých kvantových jader.
Viktor přiložil palec na čtečku. Hologram zezelenal a zmizel.
„Děkuji vám za vaše moudré vedení, pane dozorče,“ řekl Alfa-9 bez špetky ironie. „Vaše rozhodnutí ušetří státnímu rozpočtu přibližně čtyři sta milionů kreditů.“
„Jo. Jsem génius,“ zamumlal Viktor a napil se chladnoucí kávy. „Máme na dnešek ještě něco?“
„Ne, pane. Další položka vyžadující lidský audit se očekává zítra v jedenáct hodin dopoledne.“
Bylo devět hodin a dvanáct minut. Viktor patřil k elitě. Byl jedním z pěti procent populace, kteří ještě měli „práci“. Většina jeho vrstevníků, nemluvě o mladší generaci, už tento koncept znala jen z historických dramat. Viktor byl Vrchním lidským dozorcem nad Ministerstvem vnitra, dopravy a zemědělství. Před pěti lety to byly tři různé úřady se třemi různými dozorci, ale když kolega Novotný odešel do předčasného důchodu na Tahiti a kolegyně Králová se rozhodla věnovat plně pěstování bonsají ve virtuální realitě, Sokrates navrhl agendy sloučit. Viktorovi zvedli plat – ne že by peníze v ekonomice hojnosti hrály nějakou roli – a na stůl mu přibyla dvě nová potvrzovací tlačítka.
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!