Uprostřed stolu však leželo ještě jedno tlačítko. Bylo velké, červené, mechanické a kryté průhledným plastovým poklopem. Vypadalo jako rekvizita ze starých špionážních filmů ze dvacátého století. Takzvaná „Lidská brzda“. Ústavní pojistka. Kdyby se umělá inteligence vymkla kontrole, Viktor měl právo a povinnost poklop odklopit, tlačítko stisknout a odpojit vládní uzel od sítě. Na poklopu ležela tenká vrstva prachu, jediná v celé sterilní budově, protože Viktor výslovně zakázal uklízecím dronům se k němu přibližovat. Chtěl mít jistotu, že se ho nikdo nedotýká.
„Alfo, jdu se projít,“ řekl Viktor a vstal. Jeho oblek z chytré tkaniny se okamžitě narovnal, vyzmizíkoval záhyby na kalhotách a přizpůsobil svou prodyšnost faktu, že jeho nositel přešel ze sedu do stoje.
„Výborný nápad, pane. Venku je dvacet dva stupňů, kvalita ovzduší je vynikající. Přejete si doprovod?“
„Ne. Chci být sám.“
Sjel výtahem – spíše tichou magnetickou šachtou – do přízemí vládního komplexu. Kdysi, za starých časů, tu pracovaly tisíce úředníků. Chodby prý bzučely jako úl, voněly potem, levným parfémem a přepáleným olejem z kantýny. Dnes tu bylo ticho jako v katedrále. Většina pater byla klimatizována na pět stupňů Celsia a zhasnutá, přeměněná na serverovny. Jen občas kolem Viktora neslyšně proklouzl údržbářský robot na měkkých silikonových kolečkách.
Praha roku 2068 byla nádherná. A k uzoufání nudná. Když Viktor vyšel na nábřeží, přivítala ho symfonie ticha. Žádný řev motorů, žádné troubení. Autonomní kapsle klouzaly po magnetických pruzích s milimetrovými rozestupy, plynule jako krvinky v tepně zdravého atleta. Fasády historických budov zářily čistotou, zbavené staletého smogu armádou mikroskopických čisticích dronů. Stromy podél Vltavy byly geneticky upravené tak, aby měly hustší koruny, pohlcovaly více oxidu uhličitého a jejich listí na podzim nehnilo, ale rozpadalo se na neškodný, voňavý prach.
Byl všední den, deset hodin dopoledne, a parky byly plné lidí. Všichni pobírali Všeobecný garantovaný dividendový příjem. Když roboti a algoritmy převzali výrobu, logistiku, služby, vědu a nakonec i správu státu, produktivita vystřelila do stratosféry. Zboží ztratilo cenu. Bydlení, jídlo, zdravotní péče na úrovni buněčné regenerace, to vše bylo zdarma, respektive zaplaceno z práce bilionů křemíkových procesorů.
Viktor kráčel po náplavce a pozoroval své spoluobčany. Na lavičce seděl mladý pár. Oba měli na spáncích přilepené tenké stříbrné terčíky – neurální rozhraní. Dívali se směrem k řece, ale jejich oči byly skelné, nepřítomné. Pravděpodobně spolu právě souložili na pláži v Karibiku, nebo bojovali s draky ve světě, kde gravitace fungovala jen občas. Jejich fyzická těla zatím mírně, spokojeně slintala.
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!