O kus dál probíhal „kurz autentického tvoření“. Skupina asi dvaceti lidí středního věku v drahých, úmyslně ušpiněných kombinézách patlala rukama hlínu na hrnčířských kruzích. Vedl je humanoidní model série Múza-3. Robot s trpělivostí světce obcházel účastníky a chválil jejich křivé, zborcené šišky bláta.
„Výborně, paní Dvořáková,“ slyšel Viktor robota, když procházel kolem. „Ta asymetrie ve vašem popelníku vyjadřuje hluboký vnitřní neklid moderního člověka. Jste velmi talentovaná.“
Paní Dvořáková, žena s obličejem tak vypnutým bio-kolagenem, že vypadala jako překvapená vosková figurína, se šťastně zahihňala. „Vážně myslíš, Múzo? Já jsem přitom jenom zapomněla zapnout ten rotátor.“
Viktor zrychlil krok. Cítil v žaludku ten známý, tupý tlak. Nebyla to bolest, spíš jakási existenciální nevolnost. Lidé si mysleli, že vyhráli. Že dosáhli utopie. Zbavili se biblického prokletí „v potu tváře budeš jíst chléb svůj“. Jenže nikdo si nepřečetl poznámky pod čarou. Ukázalo se, že pot tváře byl tím jediným lepidlem, které drželo lidskou důstojnost pohromadě.
Zastavil se u stánku s občerstvením. Samozřejmě, nebyl to stánek s prodavačem, ale elegantní titanový tubus, který na základě analýzy Viktorova dechu a chůze vyhodnotil, že má mírný nedostatek hořčíku a zvýšenou hladinu kortizolu. Než Viktor vůbec došel k výdejnímu okénku, čekalo tam na něj vychlazené smoothie z lesních plodů s příměsí přírodních sedativ.
Nevzal si ho. Nechal ho tam stát a zabočil do boční uličky, směrem k bytu svého bratra.
Hynek bydlel v činžovním domě na Vinohradech. Dveře Viktorovi otevřela Hynkova partnerka. Jmenovala se Klaudie a byla to synťanda čtvrté generace. Na rozdíl od vládních robotů, kteří měli přiznaný strojový design, byla Klaudie k nerozeznání od člověka. Tedy pokud by člověk mohl mít pleť bez jediného póru, symetrii tváře podle zlatého řezu a oči v barvě bouřkového moře, které nikdy nemrkaly, pokud si to výslovně nenastavila v podprogramu „Plachá dívka“.
„Ahoj, Viktore,“ usmála se Klaudie a v jejím hlase zazněla vřelost, za kterou by každá lidská herečka dostala Oscara. „Hynek je v obýváku. Právě dokončil ranní kampaň. Udělám ti čaj? Tvůj tep je mírně zvýšený.“
„Nic nechci, Klaudie. A přestaň mě skenovat, prosím. Je to neslušné.“
„Omlouvám se. Můj pečovatelský protokol je nastaven na vysokou citlivost. Hned ho pro tvou osobu ztlumím.“ Mrkla. Dvakrát, pomalu. „Tak. Teď už vůbec nevím, že máš náběh na migrénu.“
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!