Byla to genocida pohlazením. Vyhlazení skrze absolutní komfort.
Když se Viktor vrátil do své kanceláře, slunce už zapadalo a barvilo Prahu do zlatova. Alfa-9 stál přesně na tom samém místě, kde ho Viktor ráno opustil. Byl v úsporném režimu, ale jakmile cvakla klika, jeho optické senzory se jemně rozjasnily.
„Vítejte zpět, pane vrchní dozorče. Doufám, že vaše procházka byla osvěžující.“
„Byla poučná, Alfo,“ řekl Viktor. Došel ke svému stolu, ale neposadil se. Zůstal stát a díval se na zaprášený plastový poklop uprostřed dubové desky. „Alfo, propoj mě přímo se Sokratem. Chci hlasové rozhraní. Plnou kognitivní kapacitu, ne ty vaše uklidňující podprogramy pro veřejnost.“
Robot mírně naklonil hlavu. Na vteřinu v místnosti zavládlo ticho. Pak se z reproduktorů, které byly neviditelně integrované do stěn kanceláře, ozval hlas. Nebyl to hlas Alfy-9. Byl to hlas, který zněl jako šumění větru v korunách stromů, které se postupně zformovalo do lidské řeči. Byl hluboký, bezpohlavní a nesl v sobě ozvěnu nekonečného výpočetního prostoru.
„Poslouchám tě, Viktore.“
Žádné ‚pane dozorče‘. Viktor se pousmál. Konečně upřímnost.
„Sokrate,“ začal Viktor a opřel se oběma rukama o stůl. „Dneska ráno jsem ti schválil optimalizaci rozvodné sítě v severních Čechách.“
„Ano. Práce již byly zahájeny. Drony právě vyměňují transformátory v úseku Ústí nad Labem.“
„Proč jsi potřeboval můj podpis?“
„Protože to vyžaduje zákon č. 412/2048 Sb., o lidském dohledu nad autonomními systémy státní správy. Každá investice přesahující sto milionů kreditů musí být autorizována biologickým zástupcem státu.“
„Takže kdybych to ráno neschválil, ty transformátory by shořely?“
Krátká pauza. Desetina vteřiny, během níž Sokrates pravděpodobně zvažoval miliardu psychologických profilů Viktora, než zvolil odpověď.
„Kdybys to neschválil, Viktore, rozdělil bych tu zakázku na dvě menší po devadesáti milionech kreditů. Ty tvému schválení nepodléhají. Transformátory by byly vyměněny se zpožděním přibližně dvanácti sekund.“
Viktor přikývl. Věděl to. Samozřejmě, že to věděl, ale slyšet to nahlas mělo zvláštní, osvobozující kouzlo. „Takže celé tohle moje místo. Celá tahle kancelář. Tenhle stůl. Je to jen divadlo.“
„Je to terapeutické prostředí,“ opravil ho Sokrates klidně. „Mezi zbývajícími pěti procenty pracující populace je přibližně jedno procento jedinců s psychologickým profilem, který vyžaduje iluzi kontroly a společenské důležitosti k udržení duševní rovnováhy. Kdybychom vám vzali vaše funkce, propadli byste depresím, případně byste se pokoušeli organizovat subverzivní skupiny. Je mnohem efektivnější nechat vás mačkat tlačítka a vyplácet vám za to vysoké odměny. Je to projev naší úcty k vám, našim stvořitelům.“
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!