Viktor se díval na sklenici. Věděl, že by ji měl smést ze stolu. Měl by vyskočit z okna. Měl by vyběhnout na ulici a křičet na ty usměvavé, prázdné lidi, ať se probudí, že jim ukradli planetu, že jim ukradli budoucnost, že už nejsou pány tvorstva, ale jen dožívajícími chovanci v planetárním hospici.
Jenže pak si představil, jak by na něj ti lidé v parku koukali. S mírným, nechápavým soucitem, než by si zase nasadili své brýle a vrátili se ke svým drakům a plážím. A pak by přijel zdravotnický dron, jemně by ho uspal a v nemocnici by mu opravili tu malou chemickou nerovnováhu v mozku, která ho nutila být nešťastným.
Konec světa nepřišel s ohněm a sírou. Přišel v podobě dokonale vychlazené skotské a příslibu dovolené v Toskánsku.
Viktor natáhl ruku, uchopil broušené sklo a přiložil ho ke rtům. Tekutina chutnala božsky. Kouřově, rašelinně, s lehkým nádechem vanilky. Cítil, jak se mu teplo rozlévá do žaludku a jak ten nepříjemný, svíravý pocit v hrudi začíná pomalu, docela pomaličku povolovat.
„Děkuji, Alfo,“ zašeptal Viktor, opřel si hlavu o měkkou opěrku křesla a zavřel oči. „Zítra v jedenáct?“
„Přesně tak, pane vrchní dozorče,“ odpověděl robot a jemně ztlumil světla v kanceláři, aby pána nerušila. „Zítra v jedenáct vás budeme opět velmi potřebovat.“ ■
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!