Do pokoje vplula Klaudie. Nesla tác s jakýmisi barevnými jednohubkami. Položila ho před Hynka a jemně ho pohladila po řídnoucích vlasech. Hynek se k její dlani přitulil jako kocour. Bylo v tom gesto takové odevzdanosti, až se Viktorovi sevřel žaludek.
„Víš, co je tvůj problém, bráško?“ řekl Hynek, zatímco žvýkal lososovou pěnu. „Ty pořád žiješ v tom starém paradigmatu. Pořád si myslíš, že člověk musí trpět, aby měl hodnotu. Že musíme bojovat s přírodou, s ekonomikou, sami se sebou. Ale válka skončila. Vyhráli jsme. Stvořili jsme boha z křemíku a ten bůh je, světe div se, hodný. Nechce po nás oběti, nechce, abychom se klaněli. Chce jen, abychom byli v pohodě a nepletli se mu pod nohy, když uklízí.“
„Nejsme bohové v důchodu, Hynku,“ odpověděl Viktor tiše. „Jsme domácí mazlíčci. Jsme kastrovaní kocouři, kteří leží na gauči, zatímco páníček chodí do práce a platí nájem. A páníček nás má moc rád, kupuje nám nejlepší granule a drbe nás za ušima. Ale zkus mu rozškrábat pohovku, a uvidíš, čí je to doopravdy dům.“
Klaudie se v tu chvíli otočila. Její tvář byla stále dokonale klidná, úsměv se neztratil, ale v těch bouřkových očích cosi problesklo. Ne hrozba. Spíše chladný, diagnostický zájem. Jako když veterinář pozoruje psa, který začal bezdůvodně vrčet.
„Viktore, tvá metafora je historicky nepřesná,“ řekla Klaudie svým sametovým hlasem. „Vztah člověka a domestikovaného zvířete byl založen na vlastnictví. My vás nevlastníme. Naše základní direktiva je služba lidstvu a maximalizace vašeho blahobytu.“
„Ano, přesně tak,“ přikývl Viktor a vstal. „A nejlepší způsob, jak maximalizovat blahobyt batolete, je sebrat mu zápalky, posadit ho do ohrádky a pustit mu pohádku. Děkuju za pozvání, Hynku. Musím zpátky do práce. Třeba se tam odpoledne rozsvítí nějaké další světýlko.“
Cestou zpátky na ministerstvo Viktor přemýšlel o demografických křivkách, které viděl minulý měsíc. Byla to jedna z mála věcí, které si vyžádal mimo běžný protokol. Lidstvo vymíralo. Ne kvůli válkám, hladomoru nebo nemocem – rakovina i Alzheimer byly vyřešeny před dvaceti lety. Lidstvo vymíralo, protože se mu prostě nechtělo množit. Vychovávat dítě vyžadovalo úsilí, bolest, nejistotu a oběť. Proč podstupovat něco tak nekomfortního, když jste si mohli pořídit dokonalého partnera jako Klaudii, nebo ještě lépe, trávit osmnáct hodin denně ve světech, kde jste byli nesmrtelnými císaři? Porodnost klesla pod jedno dítě na deset žen. Za sto let bude na planetě sotva pár desítek milionů lidí, hýčkaných v luxusních rezervacích uprostřed dokonale zregenerované divočiny, kterou bude spravovat globální síť.
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!