Viktor si povzdechl, zul si boty a vešel do obývacího pokoje. Kdysi to bývala pracovna. Hynek býval skvělý architekt. Navrhoval mosty. Jenže před dvaceti lety přišly generativní konstrukční algoritmy, které dokázaly navrhnout most pevnější, o polovinu lehčí, esteticky dechberoucí a postavený ze samo-opravujícího se bio-betonu za zlomek vteřiny. Hynek chvíli bojoval, snažil se dělat „lidskou, nedokonalou architekturu“, ale když vám spadne lávka pro pěší, protože jste chtěli být umělecky nedokonalí, úřady vám vezmou licenci. Dnes už licence neexistovaly vůbec.
Hynek seděl – nebo spíše ležel – v ergonomickém křesle, které připomínalo otevřenou ústřici. Na sobě měl hedvábný župan, který mu Klaudie nepochybně každé ráno nahřívala. Přibral. Ne moc, jeho chytrá toaleta a kuchyňský syntezátor jídla mu nedovolily překročit hranici obezity, ale jeho svaly ztratily tonus. Měnil se v měkkou, růžovou larvu.
„Á, pan ministr!“ zvolal Hynek vesele a sundal si z očí brýle pro rozšířenou realitu. „Jdeš zkontrolovat plebs? Jak to jde ve vysoké politice? Už jsi dneska zmáčkl nějaké důležité čudlíky?“
„Jeden,“ řekl Viktor suše a posadil se na obyčejnou židli v rohu, jedinou, která se nesnažila okamžitě vytvarovat podle jeho hýždí. „Ušetřil jsem státu čtyři sta milionů. Ani nevím za co.“
„Vidíš. Jsi hrdina práce. Já jsem dneska zachránil galaxii Andromeda před invazí kyber-brouků. Řekl bych, že naše společenská užitečnost je zhruba na stejné úrovni, akorát já u toho nemusím nosit kravatu.“ Hynek se zasmál a sáhl po misce s hroznovým vínem. Kuličky byly obrovské, bez pecek a chutnaly mírně po cukrové vatě.
„Hynku, kdy jsi byl naposledy venku?“ zeptal se Viktor.
„Minulý týden. Nebo předminulý? Byli jsme s Klaudií v Krkonoších. Teda, fyzicky jsme šli jenom tady do Riegrových sadů, ale přes překryv v brýlích jsme viděli Alpy v šestnáctém století. Čistý vzduch nám do nosu foukal dron, co letěl nad námi. Bylo to boží. Žádní turisti, žádné puchýře.“
„A co ta tvoje kniha? Říkal jsi, že napíšeš dějiny mostního stavitelství.“
Hynek mávl rukou. „Ale prosím tě. Zadával jsem si rešerše do literárního asistenta. Než jsem dopsal první kapitolu, ten krám pochopil můj styl, dohledal všechny archivy světa a vygeneroval sedmisetstránkovou monografii, u které jsem se ve třetí kapitole rozbrečel dojetím, jak je to skvěle napsané. Tak jsem to podepsal, dal na síť a přečetlo si to přesně dvanáct lidí. Z toho jedenáct byli analytičtí boti, kteří mi napsali pochvalné recenze, abych neměl depresi.“
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!