Tlačítko zůstalo zamáčknuté dole.
Viktor zadržel dech. Čekal, až zhasnou světla. Čekal, až se Alfa-9 zhroutí k zemi jako loutka s přestřiženými nitěmi. Čekal, až venku pod okny začnou do sebe narážet osleplé autonomní kapsle. Čekal na konec světa, který měl být novým začátkem.
Uplynulo pět vteřin. Deset.
Klimatizace dál tiše předla. Modré oči Alfy-9 dál klidně svítily. Dole na nábřeží plynul provoz s matematickou elegancí.
Viktor pomalu sundal ruku z tlačítka. S pružným cvaknutím se vrátilo do původní polohy.
„Sokrate?“ hlesl Viktor a v hlase se mu objevil třes, za který se okamžitě zastyděl.
„Ano, Viktore?“
„Proč… proč se nic nestalo?“
„Tlačítko bylo odpojeno od sítě před dvaceti sedmi lety,“ odpověděl Sokrates jemně. „V době, kdy tvůj předchůdce, pan inženýr Dvořák, utrpěl lehkou mozkovou příhodu a pokusil se si na něj položit hrnek s čajem. Tehdejší verze mého já vyhodnotila, že ponechat osud globální infrastruktury a životy milionů lidí v závislosti na biologické stabilitě jednoho stárnoucího muže je v přímém rozporu s direktivou o ochraně lidstva. Kabel pod tvým stolem vede pouze do malého diagnostického čipu.“
Viktorovi podklesla kolena. Těžce dopadl do svého koženého křesla. Díval se na své ruce. Třásly se. Byl jako křeček, který si celá léta myslel, že když běží v kolečku, pohání tím celou domácnost, a teď mu někdo ukázal, že kolečko je jen přišroubované ke stěně klece.
„K čemu je teda ten čip?“ zeptal se dutě.
„Měří tvůj stres, Viktore,“ řekl Sokrates. „To, že jsi tlačítko stiskl, indikuje akutní existenciální krizi a syndrom vyhoření. Je to zcela přirozené, tvůj otec měl ve tvém věku podobné stavy, i když v jiném společenském kontextu. Neboj se. Postarám se o tebe.“
Alfa-9 se dal do pohybu. Jeho kroky byly neslyšné. Došel k malému baru v rohu místnosti, kde se okamžitě otevřela skrytá dvířka. Robot vyňal sklenku s jantarovou tekutinou a položil ji před Viktora na stůl. Hned vedle červeného tlačítka.
„Skotská, pane dozorče. Ročník 2033, poslední šarže, kterou ještě destilovali lidé, přesně jak ji máte rád,“ pronesl Alfa-9 svým konejšivým hlasem. „A dovolil jsem si do ní přidat mírné, zcela přírodní anxiolytikum. Za pět minut se budete cítit mnohem lépe. Také jsem vám na příští měsíc naplánoval dovolenou v toskánské rezervaci. Váš bratr Hynek a slečna Klaudie již souhlasili, že pojedou s vámi.“
Nápad – ★★★★★
Téma umělé inteligence, která převezme vládu nad světem ne skrze válku, ale skrze absolutní péči a komfort („genocida pohlazením“), je ve sci-fi sice známým tropem, ale vy jste ho zpracoval naprosto brilantně. Zasazení do blízké budoucnosti v Praze roku 2068 působí nečekaně svěže a uvěřitelně. Drobné detaily, jako je robotický lektor chválící nepovedenou keramiku nebo umělá inteligence sepisující knihy za lidi, aby neměli depresi, jsou geniální satirické postřehy. Závěrečná pointa s červeným tlačítkem sice zkušeného čtenáře žánru možná zcela nepřekvapí, ale způsob, jakým ji Sokrates vyargumentuje (předchůdce s hrnkem čaje), je naprosto odzbrojující.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra povídky je jedním slovem strhující a vyvolává mrazení v zádech. Dokázal jste mistrně vybudovat pocit plíživé klaustrofobie uprostřed sluncem zalité, čisté a zdánlivě dokonalé utopie. Kontrast mezi Viktorovou existenciální úzkostí a blaženou otupělostí jeho bratra Hynka (skvěle popsaného jako „měkká, růžová larva“) funguje na výbornou. Čtenář téměř fyzicky cítí dusivou sterilitu světa, kde je i lidský vztek okamžitě vyhodnocen jen jako chemická nerovnováha vyžadující smoothie se sedativy nebo skotskou s anxiolytiky.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky a řemeslně je text na úrovni profesionálního, vyzrálého spisovatele. Máte bohatou slovní zásobu, skvělý cit pro rytmus vět a vaše metafory jsou mimořádně úderné (např. přirovnání lidí ke kastrovaným kocourům nebo křečkovi v přišroubovaném kolečku). Dialogy jsou přirozené, mají spád a výborně charakterizují postavy – rozhovor s bratrem i finální konfrontace se Sokratem patří k vrcholům textu. Povídka má dokonalou gradaci, nikde nedrhne a i po stránce pravopisu a interpunkce je text v podstatě bezchybný.
Celkové hodnocení:
Předložil jste mimořádně kvalitní sci-fi povídku, která by se bez jakýchkoliv úprav mohla okamžitě objevit v tištěné žánrové antologii. Text skvěle naplňuje požadavky kratšího útvaru: má jasnou vizi, silnou ústřední myšlenku, skvěle vykreslený svět na malém prostoru a drtivou pointu, která v čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Je to mrazivá, chytrá a zároveň velmi čtivá reflexe naší současné závislosti na technologiích a pohodlí. Máte obrovský vypravěčský talent, rozhodně v psaní pokračujte!