„V jedné čajovně.“
„To je milé.“
„Hm.“
Očima jsem pomáhal výtahu střídat patra. Doslova jsem cítil, jak si mě ta ženská měří podezřívavým pohledem. Určitě viděla mladého idiota, který jim tu přijel narušit veřejný pořádek nebo tak něco. Připadal jsem si jako jeden z těch chlapů, co drží číslo a modlí se, aby ho neidentifikovali jako pachatele, i když je zrovna nevinný.
„Tak na shledanou,“ pronesla zpoza květiny, když se výtah otevřel.
„Mějte se.“
Dveře se opět zavřely a já se odebral k prohlížení svého obličeje v zrcadle.
Něco mi na tom jejím pohledu nedávalo spát. Buď jsem byl trochu paranoidní, nebo mi to fakt nepřišlo normální. I ten způsob, jakým pokládala otázky, byl přinejmenším divný. Museli byste ji slyšet. Takový tón mívají určitě jen agenti KGB a žárlivé přítelkyně.
Později toho dne, seděl jsem zrovna na záchodě, se z chodby opět ozvala chůze. Krok za krokem. Noha dopadající na další schod. Jako by na něm seděl šváb, kterého je třeba zašlápnout. Vstal jsem, utřel se, spláchnul a s ještě spuštěnými kalhoty se vrhnul ke kukátku. Opět ten samý dědek. Tentokrát mířil shora dolů. Super, změna, pomyslel jsem si.
Umyl jsem si ruce a vrátil se zpět na ono pozorovací místo. Má intuice mě nezklamala. Za pár minut už zase mířil nahoru. Oddechování třicetiletého kuřáka. Třesoucí se ruce. Chůze dřevěného panáka. Když prošel, natáhnul jsem kalhoty, vzal za kliku a otevřel dveře. Stál zrovna uprostřed schodiště do mezipatra.
„Dobrý podvečer, jste v pořádku?“ zeptal jsem se, protože mě nenapadlo nic jiného.
„Dobrý. To se ví. Jen si tady plním své tři stovky,“ mávnul rukou, otočil se a pokračoval dál.
Zavřel jsem a pomyslel si: Tři stovky? Jako že každý den vyleze tři stovky schodů? Bože, to jsem zase našel místo. Ale když se to vezme kolem a kolem, uvažoval jsem dál, alespoň něco dělá pro své zdraví. S tímhle pocitem jsem se rozhodl téma navždy nechat za zády. Případ vyřešen, konec.
Stejné zvuky se však ozvaly znovu. Přistoupil jsem ke dveřím. Prošel kolem. Ten stejný chlap, to samé oblečení. Kroky dřevěného, výdech velryby. Otevřel jsem dveře. Když jsem to udělal poprvé, nechápal jsem, proč, tentokrát už mi to však nedocházelo vůbec.
„Dobrý podvečer, jste v pořádku?“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka staví na klasickém motivu tajemna v novém bydlení, ale přináší velmi svěží a úsměvné rozuzlení, které příběh posouvá z tuctového hororu do originální roviny. Samotná pointa je vtipná a skvěle vysvětluje předchozí nadpřirozené dění, i když by se s ní dalo v samotném závěru pracovat ještě o něco úderněji. Celkově jde o velmi nosnou myšlenku, která čtenáře baví a udržuje v napětí až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★★
Práce s napětím je v textu na vynikající úrovni, scény u kukátka dovedou čtenáře naprosto pohltit a vyvolat příjemné mrazení v zádech. Skvěle se ti daří budovat pocit paranoie a izolace v cizím prostředí, což umocňuje i tísnivý zvuk těžkých kroků na chodbě. Kontrast mezi děsivou nevysvětlitelností situace a racionálním uvažováním hlavního hrdiny funguje na jedničku a dodává příběhu skvělou dynamiku.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí naprosto přirozeně, což je u začínajících autorů velká vzácnost. Stylistika je plynulá, ačkoliv občas narazíme na drobná zaškobrtnutí nebo neobratné formulace, jako je skládání klavíru s bicíma. Z hlediska pravopisu si dej pozor na shodu přísudku s podmětem, my jsme na přechodu minuli, nikoliv minuly, ale celkově je vyprávění řemeslně velmi dobře zvládnuté.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým potěšením, protože máš zjevný talent pro budování atmosféry a přirozené vyprávění. Příběh má spád, nenudí a dokáže čtenáře překvapit chytrým, civilním závěrem, který chytře rozbije předchozí duchařské napětí. Pokud budeš dál pilovat stylistiku a dávat si pozor na drobné gramatické chytáky, tvé texty budou naprosto profesionální. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout!