Můj byt byl přesně tam, kde končí jedno schodiště v patře a začíná druhé. Člověk, který vycházel nahoru, se tudíž v mém zorném poli objevil jen na malý moment. Šlo o vysokého muže. Shrbený svíral zábradlí a hluboce oddechoval. Všiml jsem si, jak se mu třesou ruce. Udělal krok, ještě jeden, načež zmizel do dalšího schodiště.
Opřel jsem se zády o dveře a zamračil se. Starý dědek, který šel určitě s košem. Po cestě něco zapomněl a zase se vrátil. Nejspíš ten koš. A já tady čekám na nějaký zázrak. Třeba chodí po schodech, protože je tak prostě zvyklý. Zakroutil jsem hlavou nad tím, že se zaobírám takovou banalitou a vykročil zpět ke stolu. Ve stejnou chvíli, co jsem udělal krok, ozval se těžkopádný zvuk. Zarazilo mě to. Otočil jsem se zpět ke kukátku. Ano. Ten chlap se znova objevil v zorném poli. Zvláštní na tom bylo, že dle všeho opět vycházel zespodu nahoru.
Poškrábal jsem se na hlavě. Nebyl jsem si jistý, ale zdál se mi úplně stejný jako ten chlap předtím. Jasně že mě napadlo otevřít dveře a ověřit si to, ale cosi mě přemohlo a neudělal jsem to. Místo toho jsem se vrátil za stůl. Tentokrát jsem zavřel dveře do obýváku, abych ty zvuky už neuslyšel.
O pár dní později jsem čekal v přízemí na výtah. Otevřel se právě ve stejný moment, kdy se do domu vchodovými dveřmi dostala postarší paní. Upřímně? Nenávidím jezdit ve výtahu s jinými lidmi. Doslova mě děsí, že bych se s nimi na několik hodin zaseknul. Oddán sdílení malinké místnůstky s někým, s kým fakt nechci prohodit víc než dobrý den. Co naplat, ženská už mě viděla. Dokonce na mě zamávala, a tak jsem výtah podržel a počkal, až vejde dovnitř.
„Mockrát děkuji,“ oddechovala. V náručí držela velkou kytku v květináči. Skoro jí skrze ni nešlo vidět do obličeje.
„Do kolikátého patra jedete?“
„Oh, pardon. Do třetího. Děkuji.“
Zmáčknul jsem tlačítka třetího a pátého patra. Vytáhnul jsem z kapsy telefon a dělal, že v něm hledám něco důležitého.
„Vy jste tu nový, že?“ zeptala se.
„Ano. Nebude to ani měsíc.“
„A že jsem vás ještě nepotkala.“
„Většinou jsem v práci.“
„A kde pracujete?“
Že jsem vůbec něco říkal, vynadal jsem si v duchu.
Nápad – ★★★★☆
Zápletka staví na klasickém motivu tajemna v novém bydlení, ale přináší velmi svěží a úsměvné rozuzlení, které příběh posouvá z tuctového hororu do originální roviny. Samotná pointa je vtipná a skvěle vysvětluje předchozí nadpřirozené dění, i když by se s ní dalo v samotném závěru pracovat ještě o něco úderněji. Celkově jde o velmi nosnou myšlenku, která čtenáře baví a udržuje v napětí až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★★
Práce s napětím je v textu na vynikající úrovni, scény u kukátka dovedou čtenáře naprosto pohltit a vyvolat příjemné mrazení v zádech. Skvěle se ti daří budovat pocit paranoie a izolace v cizím prostředí, což umocňuje i tísnivý zvuk těžkých kroků na chodbě. Kontrast mezi děsivou nevysvětlitelností situace a racionálním uvažováním hlavního hrdiny funguje na jedničku a dodává příběhu skvělou dynamiku.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí naprosto přirozeně, což je u začínajících autorů velká vzácnost. Stylistika je plynulá, ačkoliv občas narazíme na drobná zaškobrtnutí nebo neobratné formulace, jako je skládání klavíru s bicíma. Z hlediska pravopisu si dej pozor na shodu přísudku s podmětem, my jsme na přechodu minuli, nikoliv minuly, ale celkově je vyprávění řemeslně velmi dobře zvládnuté.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým potěšením, protože máš zjevný talent pro budování atmosféry a přirozené vyprávění. Příběh má spád, nenudí a dokáže čtenáře překvapit chytrým, civilním závěrem, který chytře rozbije předchozí duchařské napětí. Pokud budeš dál pilovat stylistiku a dávat si pozor na drobné gramatické chytáky, tvé texty budou naprosto profesionální. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout!