Nechal jsem za sebou celý svůj dosavadní život. Takzvaně prstem po mapě jsem si vybral město, našel si v něm práci, byt a odstěhoval se tam. Našel jsem levný podnájem v osmipatrovém činžáku. Podle toho, co mi říkal pronajímatel, když mi byt předával, tam žili převážně důchodci. Když u mě bude všeobecný klid a nebudu o sobě nikterak dávat znát, měli by mi dát pokoj. Ujistil jsem ho, že by to neměl být problém. Jsem totiž od malička spíše introvertní povahy. Nepotrpím si na žádné excesy, divoké chlastačky a podobné sladkosti mládí. Mým rozptýlením byla vždy většinou jen hudba a kniha.
Uběhl sotva měsíc, co jsem v tom domě bydlel. Skládal jsem v počítačovém programu zrovna klavír s bicíma a psal do toho text. Nikdy jsem s ničím, co jsem nahrál, nešel ven. Dělal jsem to čistě jen pro své uspokojení. A k tomuto uspokojení je třeba se soustředit. Byt měl jen obývací pokoj s kuchyňským koutem a ložnicí. Všechno propojovala jen malá předsíň s koupelnou a záchodem. Vstupní dveře byly tak tenké, že člověk doslova uslyšel, jak soused otáčí klíčky v zámku. Občas mi přišlo, že odemyká mé vlastní dveře.
Ten den, zrovna když jsem rozepisoval refrén, ke mně dolehnul zvuk z chodby. Někdo šel po schodech. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost a dál se soustředil na tvorbu. Za několik minut však někdo prošel znova. Nebyly to jemné kroky, ale těžkopádné dopadání bot na podlahu. Říkal jsem si, že nejspíš nefunguje výtah, protože jsem bydlel v pátém patře. Lidé tudy po schodech prostě nechodí.
Mou zvědavost však probudily asi potřetí opakující se zvuky z chodby. Myslím si, že mám docela úctyhodný sluch. Došlo mi, že tyhle kroky musí patřit jednomu a téže člověku. Vstal jsem od stolu a šel to omrknout.
Přistoupil jsem ke kukátku. Když se člověk takhle nalepí na dveře, uslyší svůj vlastní dech, jako by se stal jakýmsi špionem. Světla na chodbě měla pohybové senzory. A svítilo se. Takže někdo musel projít anebo se teprve blížil. Trpělivě jsem čekal.
Těžkopádné kroky. Klap, klap, klap. Pauza. Klap, klap, klap. Pauza. Položil jsem ucho na dveře. Studilo to. Rozeznal jsem hluboké vzdychání. Přiblížilo se tak moc, až bylo zjevné, že každou chvílí uvidím dotyčného projít. Nalepil jsem se na kukátko a se zatajeným dechem čekal velké odhalení.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka staví na klasickém motivu tajemna v novém bydlení, ale přináší velmi svěží a úsměvné rozuzlení, které příběh posouvá z tuctového hororu do originální roviny. Samotná pointa je vtipná a skvěle vysvětluje předchozí nadpřirozené dění, i když by se s ní dalo v samotném závěru pracovat ještě o něco úderněji. Celkově jde o velmi nosnou myšlenku, která čtenáře baví a udržuje v napětí až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★★
Práce s napětím je v textu na vynikající úrovni, scény u kukátka dovedou čtenáře naprosto pohltit a vyvolat příjemné mrazení v zádech. Skvěle se ti daří budovat pocit paranoie a izolace v cizím prostředí, což umocňuje i tísnivý zvuk těžkých kroků na chodbě. Kontrast mezi děsivou nevysvětlitelností situace a racionálním uvažováním hlavního hrdiny funguje na jedničku a dodává příběhu skvělou dynamiku.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí naprosto přirozeně, což je u začínajících autorů velká vzácnost. Stylistika je plynulá, ačkoliv občas narazíme na drobná zaškobrtnutí nebo neobratné formulace, jako je skládání klavíru s bicíma. Z hlediska pravopisu si dej pozor na shodu přísudku s podmětem, my jsme na přechodu minuli, nikoliv minuly, ale celkově je vyprávění řemeslně velmi dobře zvládnuté.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým potěšením, protože máš zjevný talent pro budování atmosféry a přirozené vyprávění. Příběh má spád, nenudí a dokáže čtenáře překvapit chytrým, civilním závěrem, který chytře rozbije předchozí duchařské napětí. Pokud budeš dál pilovat stylistiku a dávat si pozor na drobné gramatické chytáky, tvé texty budou naprosto profesionální. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout!