A ta třetí skupina… V duchu si je označil jako „kovbojové“. Američani, pár Britů, nějací kluci z Palestiny… letci. Žoldáci. Ze všeho tu měli legraci, na pokyny nereagovali, nedělalo jim problém nosit pistole jen tak za pasem, a město díky nim stálo vzhůru nohama. Na druhou stranu se jich dalo i využívat – jeden z nich, Harold, mu přivezl z Palestiny za karton cigaret malou bedničku pomerančů. Bráchovy děcka měly radost. V květnu 48, čtyři roky po válce, se takový zboží rovnalo zlatu.
Ne. Nerovnalo. Zlata se totiž radši každej zbavoval dřív, než mu ho zabavili. Ta bedýnka byla mnohem cennější.
Shodou okolností se v C-46ce Harold zase vrátil. Akorát vystupoval. Když Pavla spatřil, jak stojí vedle dráhy a kouří cigaretu, nadšeně se zakřenil a zavolal:
„Hey, you bloody bolshevik boy, I’got somethin‘ for ya!“
Výborně. Je dobré mít přátele i za železnou oponou. I když s tím marasmem, co se na nás valí…
Argovi je už pět dní neuvěřitelně zle. Od doby, co našel při ranním běhání tu kost. Jako já se v tom nevyznám, nejsem doktor, ale klidně bych řekla, že mohlo jít o nějakou lidskou. Jenže znáte to. Při určitým stupni psychickýho vypětí se začínají stávat děsivosti realitou a člověk si musí dávat sakramentsky bacha na to, aby tenhle vlak duševního vypěti nenechal ujet moc daleko.
Poe je zářným příkladem někoho, kdo na to rezignoval. Měl jenom štěstí, že na rozdíl od těch milionů jiných, co se jim stalo totéž, po sobě nechal zápisky o stavu svý mysli, který díky zálibě lidstva v odpornosti i po sto letech pořád přitahujou.
Každopádně jsem s Argem skočila na veterinu, a tam si s ním neví rady. Jako by chytil nějakou infekci – jenže, ne a ne jí medicínsky najít. Má křeče v břiše a všechno, co se s tím dá spojit. Nejí. Pije jen občas.
Připadá mi, že se z něj vytrácí život před očima. A nejde najít záplatu na místo, kudy odchází.
Argo, Argo, chudáčku. Neutíkej do tmy, vždyť tu máš mě. Hladím ho mezi ušima, jak to má rád a on se na mě smutně dívá těma svýma vodnatýma očima, ve kterých se zrcadlí všechna bolest světa.
Někdo prej řekl, že nejkrásnější pohled na světě se naskytne člověku ze hřbetu koně. Já jsem teď a tady svědkem toho nejděsivějšího.
Hlasité předčítání