Že pro Pavla přijdou, tušil zhruba od ledna ’49. Ačkoliv s tím jejich Izraelem neměl nic společného a ani s ním nic společného koneckonců mít nechtěl, službu na žateckém letišti mu už nikdo neodpáře. Bohužel. A znalost angličtiny s francouzštinou – západních jazyků – taky ne.
Popravdě moc pořád netušil, co se vlastně seběhlo, ale jak noviny, tak šeptanda hovořili jasně – Židi jsou zase jednou na špatný straně barikády. A s nima všichni, kdo jim kdy pomáhali. Vědomě i nevědomě.
Den D jen tak nezapomene. 24. března 1951. Sychravo, sotva dvanáct stupňů. Přesně ten čas, kdy netušíte, jestli ve vzduchu visí podzim, jaro nebo zima. Pokud samozřejmě nemáte kalendář. Ale z fotky byste to dohromady nedali.
Zazvonili chvíli před desátou, když si zrovna dočistil zuby a chystal se do pyžama. Dva. Oba v dlouhých kabátech, pečlivě vyleštěných polobotkách, s klobouky a perfektně utaženými vázankami. Prý se urgentně vyžaduje jeho přítomnost na stanici a oni jsou tu, aby ho doprovodili.
Nevěřil jim ani slovo, ale už za války se naučil, že tomuhle typu lidí se neodporuje. Navíc tentokrát nebude problém, protože stejně nedělal nic špatně, a navíc tehdy v Žatci potkal Waltera, a ten se znal osobně s Reicinem, tak když poteče do bot, svý práva zná. A pánové budou mít problém na vyšších místech, než si dokážou představit. Nejpozději na snídani je zpátky.
Neměl tušení, že Reicin ani Walter mu nepomůžou, ale přitíží.
A že na jeho práva doba kašle.
Na snídani se vrátil.
- května 1960.
O pojmech jako „nepřetržitý výslech“, „předběžný otázkový protokol“ a „vykonstruovaný proces“ člověk slyšel mnohokrát. Sem tam něco zaslechl i Pavel – ale moc tomu nevěřil. Víra se nejrychlejc hroutí pod nátlakem syrový zkušenosti kontaktu s realitou.
Byl by rád řekl, že časem z tý absence spánku člověk otupí vůči nesmyslnýmu násilí, ale není tomu tak. Jakmile se dostanete do rukou zvířatům, co ve vás nevidí nic jinýho než podřadnou věc místo příslušníka lidskýho pokolení, jste bez šance.
Nemá cenu vyprávět Pavlův kolodějský příběh. I když možná patřil k těm mírnějším, promítly se do něj všechny momenty, co se v jemu podobných vyzdvihují. Tentokrát ale nechme vystoupit do popředí místo bití hadicí po zádech, rukou sloužících jako náhražka toaletního papíru i polévkový lžíce, výslechu trvajícího tři dny v kuse a pokusu o sebevraždu jedno jméno. Jméno, co Pavlovi změnilo život víc než celá mašinérie, které se dostal do spárů.
Antonín Medek. Vedoucí jeho spisu.
Osobně přítomný u všech „úkonů“, u kterých mohl být, když náhodou nešel do kantýny něco sníst nebo domů na kutě. Vzal si tak nějak za své, že když pánové z Moskvy hledají nepřítele, bude to právě on, kdo jim ho dá. A Pavel, s historií výslechů z Gestapa, po kterých nikdy neskončil ani ve vazbě, a s pracovním životopisem, kde se vyjímalo léto 1948 a „letiště Žatec – akce DI“, byl ideálním kandidátem.
Antonín Medek, vyhozený z měšťanky, otrok kovodělných závodů, o kterého se ani to Gestapo za války nezajímalo, člověk bez účelu až do roku 1947, kdy ho vysvobodila KSČ, si zakládal na tom, že hledat nepřítele umí dokonale.
A Pavlovi se věnoval skoro rok a půl.
Během něj Pavel přiznal všechno, co mu vložili do úst. Něco z toho se nakonec objevilo i ve spisu na Reicina, ale o tom Pavel netušil. A i kdyby tušil, bylo by mu to jedno. V létě 1952 už chtěl jenom umřít.
Místo toho ho poslali na doživotí do Leopoldova.
K Medkově velkému zklamání.
V šedesátém ho pustili. „U příležitosti 15. výročí osvobození ČSR sovětskou armádou“ a v rámci toho, že to umožnily „úspěchy, dosažené při dovršování socialistické výstavby“. Dokonce ho rehabilitovali, vrátili mu stranickou knížku a jako satisfakci dostal byt ve zrovna dokončeném paneláku. Ale ne v Praze – natolik strana štědrostí nepřekypovala. Uklidili ho daleko na sever.
Na konec světa, střílel si občas z Marty. Potkal jí o rok později někde v místech, kde dneska stojí Luna. Jen pár měsíců stačilo a brali se. Když vám vezmou sedm let života, naučíte se čas využívat beze zbytku.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Propojení temné komunistické historie s lehkou současnou urban fantasy je velmi osvěžující a originální. Motiv ducha politického vězně, který odčiní svou dávnou vraždu tím, že zachrání psa, tvoří krásný a nečekaný příběhový oblouk. Zápletka je nosná a má hloubku, jen by si zasloužila o něco plynulejší přechody mezi oběma časovými rovinami, aby čtenář nebyl při prvním skoku do minulosti zmatený.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Skvěle se ti podařilo vystihnout tísnivou, bezvýchodnou náladu padesátých let i zoufalství člověka zahnaného do kouta. Stejně tak současná linka působí velmi uvěřitelně a melancholicky, přičemž noční setkání na chodbě paneláku má výborný, lehce mrazivý nádech.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má dobré tempo a chválím i funkční odlišení jazyka – hovorová čeština v současnosti a formálnější styl v minulosti. Stylisticky je příběh zvládnutý dobře, ale sráží ho zbytečné překlepy a pravopisné chyby (např. ‘schovívaví’, ‘prsty vytvořili’, ‘většino uplatí’ nebo chybějící písmena). Zkus si po sobě text před vydáním ještě několikrát přečíst nahlas, pomůže ti to vychytat tyto drobnosti a ještě více uhladit plynulost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi poutavý a emotivní příběh, který dovedně mísí historické drama s prvky nadpřirozena. Přestože text potřebuje ještě trochu péče v oblasti korektur a gramatiky, jeho obsahová a myšlenková hodnota je na amatérského autora na velmi vysoké úrovni. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování napětí a propojování lidských osudů napříč časem.