Koncert dobrej, kluci umí, ale z tý jejich eklektický deprese se mi fakt nejlíp neudělalo. Uběhly dalš tři dny a Argovi je čím dál tím hůř. Mě taky. A kluci tomu fakt nepřidali. Vzala jsem to z novýho Podzemí radši pěšky – takhle v noci v těch lesích stejně nenarazíte na nic nebezpečnýho. Divoký prasata už si zvykly se silnici vyhnout a ty lidský řádí tam, v centru, kde narazí na kořist snáz. Procházka pod hvězdama tudíž člověka většinou uklidní. Ale tentokrát, jak se ve mně sečetlo všechno dohromady, to mělo efekt naprosto opačnej.
Těch pět pater paneláku jsem radši vzala po schodech v domnění, že aspoň tenhle mlčenlivej výstup do oblak pomůže.
Nepomohl.
Šátrám v bundě po klíčích. Nerozsvěcím, mám tu tmu radši. Je v ní něco… Důvěrně známýho. Tenhle je od Podzemí, tenhle od schránky, tenhle od sklepa…
„Odpusťte, slečno, že vás ruším…“ ozvě se tichej mužskej hlas. Otáčím se, mžourám do tmy. Co to…
V chodbě stojí chlápek, vypadá tak kolem padesátky. Na sobě nejspíš hnědý sáčko, po tmě se to těžko odhaduje… Na hlavě mu nezbývá moc vlasů. Celej působí tak nějak… pomuchlaně.
„Potřebujete něco?“ Klíče v kapse sevřu do pěsti tak, aby mi mezi prsty vytvořili improvizovanýho boxera. Zatím nevypadá nebezpečně, ale to v paneláku nic neznamená.
„Já jsem Soukup, ze sedmičky. Já… nechci být vlezlý…“ proboha… sevřu pěst pevněji a neznatelně se pootočím, abych stála ve střehu. Pár let kickboxu udělá svý… „Já jen, že jsem slyšel, že máte nemocného pejska.“
Oukej, tohle jsem nečekala.
„No, mám… ale… proč vás to zajímá? A navíc v… jednu ráno?“
„Víte, já jen, že jestli ho ta nemoc nepopadla potom, co se ochomýtal kolem toho velkého stromu v parku. Té lípy, co pamatuje už válku. Víte, naše Lída tam onehdy našla nějakou kost či co, a pak se roznemohla,“ pokračuje chlapík, aniž by bral ohledy na moje otázky.
„No… jo, zrovna tam u té lípy Argo našel nějakou kost…“ Sama netuším, proč odpovídám zrovna takhle.
„Rozumějte, my o Lídu málem přišli… ale pomohlo jí nakonec tohle,“ zašátrá v saku a vytáhne z něj malou hnědou lahvičku bez etikety, „Teď už je zdravá, tak to nepotřebujeme. Třeba to budete chtít zkusit.“
„N-no… d-dobře…“ Nechápu. Zmatek v hlavě. Nevěřím a popravdě nevím, jestli věřit chci nebo ne. Nebo jestli věřit mám anebo ne. Možná se mi to všechno zdá – ležím v posteli a moje zoufalství mi kreslí cestu ven z mý nejaktuálnější krize. O moc hůř každopádně být nemůže, takže beru lahvičku a zkouším na ní zaostřit.
„Tak díky,“ říkám do tmy.
Odpovědí je mi ticho. Zvedám oči. Chlapík nikde. Bože, to je fakt divnej sen. Odemykám.
Jdu spát. Ráno moudřejší večera je jedno z nejpravdivějších rčení, co lidstvo vymyslelo. Kor když se večer nejspíš odehrává ve snu.
„Pavle, byl tu za tebou nějakej chlap,“ říká mi Marta do telefonu. Zní vystrašeně. „Nechal tu pro tebe psaní. Prej si ho máš přečíst co nejdřív.“
„Počkej, Marti… co to bylo za chlapa… jak vypadal, jak se jmenoval…“
„To ti nemůžu říct. Přijeď domů, prosím.“
Takovejhle chlap. Už zase. Dohajzlu, jako by toho už nebylo dávno dost.
Šéf moc dobře pochopil, jaká hra se hraje, když za ním Pavel obratem přiběhl s prosbou o půl dne volna, protože se necítí dobře. Ti dva se znali z Leopoldova. Jen tiše kývl a zašeptal:
„Hlavně neudělej nějakou blbost, Pájo.“
V dopise stálo jenom:
„Vážený soudruhu,
díky neocenitelné pomoci, kterou jste prokázal při budování naší socialistické vlasti bych Vám rád učinil nabídku. Věřím, že jí nebudete zklamán. Ve Vašem vlastním zájmu a v zájmu Republiky Vás proto žádám, abyste se dostavil dnes večer v jedenáct hodin k pomníku prezidenta Sjednotitele v parku Rudé armády.
S úctou a přáním pevného zdraví Vás i Vaší choti,
podplukovník Antonín Medek“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Propojení temné komunistické historie s lehkou současnou urban fantasy je velmi osvěžující a originální. Motiv ducha politického vězně, který odčiní svou dávnou vraždu tím, že zachrání psa, tvoří krásný a nečekaný příběhový oblouk. Zápletka je nosná a má hloubku, jen by si zasloužila o něco plynulejší přechody mezi oběma časovými rovinami, aby čtenář nebyl při prvním skoku do minulosti zmatený.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Skvěle se ti podařilo vystihnout tísnivou, bezvýchodnou náladu padesátých let i zoufalství člověka zahnaného do kouta. Stejně tak současná linka působí velmi uvěřitelně a melancholicky, přičemž noční setkání na chodbě paneláku má výborný, lehce mrazivý nádech.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má dobré tempo a chválím i funkční odlišení jazyka – hovorová čeština v současnosti a formálnější styl v minulosti. Stylisticky je příběh zvládnutý dobře, ale sráží ho zbytečné překlepy a pravopisné chyby (např. ‘schovívaví’, ‘prsty vytvořili’, ‘většino uplatí’ nebo chybějící písmena). Zkus si po sobě text před vydáním ještě několikrát přečíst nahlas, pomůže ti to vychytat tyto drobnosti a ještě více uhladit plynulost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi poutavý a emotivní příběh, který dovedně mísí historické drama s prvky nadpřirozena. Přestože text potřebuje ještě trochu péče v oblasti korektur a gramatiky, jeho obsahová a myšlenková hodnota je na amatérského autora na velmi vysoké úrovni. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování napětí a propojování lidských osudů napříč časem.